Jak řešit emoční výbuchy a jak jim předcházet

Článek navazuje na první ze tří článků o emocích a situacích, kdy je v rodičovství přestáváme zvládat. Tyto články vznikají v souvislosti s kurzem Rodičovství jako cesta a jsou volně přístupné všem.

Jako rodiče jste určitě někdy zažili situaci, která se alespoň trochu podobala té následující. Například na dovolené. Celý den jste s dětmi někde cestovali, potkali jste nové lidi, situace, ráno jste brzy vstávali a vrátili se domů už trochu pozdě. Usednete k večeři a jedno z vašich dětí dostává obrovský emoční záchvat. „Nechtěl jsem toto, chtěl jsem něco jiného a ne do tohoto talířku. Chtěl jsem ten s modrým proužkem.“ „Ale vždyť si to říkal. A běžně ti to chutná.“, „Ne, a ne, a ne…“ I když mu dáte něco jiného, už brečí a jíst nechce. Tak už se neudržíte a začnete také reagovat podrážděně. V tu chvíli partner vyjede, že jste oba jak děti a ať je aspoň u večeře klid. A …

V takové situaci je jasné, že mozek dítěte již nezvládá se ovládnout. Nepřijímá nic nového a snadno ho definitivně rozhodí i drobné podněty. I když budeme řešit aktuální příčiny, který emoci vyvolaly, nepovede to k cíli. Není to ale jen mozek dětí, který je unavený, ale i váš a vašeho partnera. Příčina je hlouběji než dané projevy. nakonec pomůže mnohem více poskytnout dítěti přijetí. Slyším, že se ti to nelíbí… chtěl jsi něco jiného. A přijetí poskytnout i sobě. A pak už snad jen jít co nejrychleji spát nebo si dát každý prostor pro svoji oblíbenou individuální činnost a odpočívat a regenerovat síly, což ale už leckdy ani v tu chvíli není lehké docílit v klidu.

Lidé znalejší emocí se také leckdy nevyhnou tomu, že podobná situace vznikla, nebo začíná vznikat, ale budou schopnější si uvědomit, že v tu chvíli opravdu nemá cenu začít děti vychovávat a řešit jejich stravovací návyky dětí a později do dvou do rána řešit s partnerem, jestli se nemělo přeci jen jet do toho Chorvatska, jak to on chtěl víc, a že on vás zas před rokem na ten vlak je přeci jen mohl odvézt a mohl by pro děti taky někdy uvařit. Ti ještě pokročilejší ovládají komunikační dovednosti, které dokáží uplatnit a vědí, že v tu chvíli více pomáhá naslouchání než další konfrontace, atd.

Někdy mají takové situace zcela zásadní vliv na to, jestli se dovolená nepromění v peklo. A jestli se nakonec celý rodinný život nepromění v řetězec nepříjemností.

Obecně se dá říci, že emoce se hůře ovládají, je-li člověk unavený, hladový, zažil příliš nových podnětů, byl dlouho s druhými a zapomněl se opět vrátit k sobě, je frustrovaný z toho, že se neděje to, co chce, důležití lidé pro něj mají málo času či pozornosti. Je pod tlakem času, zdrojů, atd. Emočně vyhrocené situace vznikají jako reakce na to, když nejsou naplňovány naše důležité potřeby, nebo se děje příliš mnoho toho, co je pro nás těžké přijmout, když je náš mozek a nervová soustava již unaven ze zpracovávání celé řady podnětů.

Abychom se tedy vrátili k otázce z prvního článku. Řadě emocí lze předcházet tím, jak se sebou zacházíme. Rodičovství je pro mnoho lidí náročné na nedostatek času, frustraci jejich osobních potřeb.

Abychom ale mohli dávat a být klidní, musíme ale mít kde čerpat. A nemá smysl se na sebe pak zlobit za následky.

Pokud tedy chceme zvládat lépe své emoce, pomůže nám:

  • Zorganizovat věci tak, abychom se stihli vyspat tak, jak potřebujeme, měli čas vstřebat nové podněty a náročné události (ať je to běhání, koukání na TV, cvičení, malování, zpívání, jízda na motorce)
  • Mít čas, kdy jsme jeden na jednoho a máme čas vnímat a být vnímáni – a to i s dětmi, s partnerem a také občas s kamarádem, terapeutem,… Mít čas si s někým promluvit o tom, co nám přijde náročné a on nás vyslechl s přijetím. Učit se to poskytovat vzájemně v rodině.
  • Mít čas, kdy jsou členové rodiny všichni pohromadě a dělají běžné činnosti a je vyvážen tím, kdy něco zajímavého společně zažíváme, navštěvujeme.

Tyto tři „mody“ je dobré udržovat v určité rovnováze.

Další důležitá rovina jde víc do sebe. I když se nám někdy zdá, že je pro nás něco v pořádku, když se to opakuje, nebo nashromáždí, najednou to živí emoční situace. I když se nám v nějaké situaci zdá, že v nás nevyvolává velké emoce, nebo že jsme něco děláme zcela nezištně, v silných emocích se pak projeví, že to tak úplně nebylo a lidé to druhým vyčítají. Ukazuje se to podobně třeba i na terapii, kde mají prostor mluvit a zabývat se tím, co skutečně cítí. Je tedy důležité si uvědomovat průběžně jejich potřeby a učit se nedávat přednost vždy potřebám druhých. Ideál je snažit se dojít k tomu, aby byly naplněny potřeby všech. Ne jenom dětí, nebo rodičů.

Učit se sdělovat to, co cítíme, i když je to příjemné, i když je to nepříjemné. A právě začít v situacích, kdy se to nezdá tak důležité. Řadu z těchto věcí se dá učit, dotýkáme se toho např. v našem online kurzu Rodičovství jako cesta, a komunikace a řešení konfliktů se ještě lépe učí živě a zabývá se tím Výchova bez poražených. Když člověk své emoční reakce nezvládá příliš, je dobré najít pomoc psychoterapeuta nebo obdobného odborníka, který poskytne prostor se prožíváním zabývat. Možný rozvoj poskytují rozvoj „všímavosti“ či mindfulness. Pro možnou změnu traumat či emocionálních vzorců se ve výzkumech psychoterapie ukazuje jako důležitý vztah a přijetí emocí ve vztahu, proto leckdy nestačí sám meditovat nebo spoléhat jen na internet a práci na sobě v osamocení.

Mýty o dětských a rodičovských emocích:

1) Dětem není dobré ukazovat své emoce.

2) Emoce se dají jako jiné chování modifikovat trestem.

3) Děti nás emocemi chtějí manipulovat, nebo vydírat a je třeba je to odnaučit.

4) Tím, že se dítě vyřve, se naučí své emoce zvládat.

5) Jde si povolit jen některé emoce a jiné ne.

6) To, že děti jsou klidné a bez emocí, je znak, že je umí ovládat.

7) Je možné, zdravé, aby dítě nikdy neprojevovalo vztek.

8) Ideálem vztahu je, že se nikdy nehádáme/nemáme konflikty.

9) Malé děti nám umí odpovědět na otázky: proč brečíš, čeho se bojíš, atd.

 

Pár charakteristik emocí:

1) Jsou asociativní a kumulují se

2) Jsou důležité nejen pro psychické, ale i pro fyzické zdraví

 

autor: Jan Vávra

 

Vřele Vás zveme do kurzu Jana a Aleny Vávrových RODIČOVSTVÍ JAKO CESTA

Pokračovat na třetí článek Jak ošetřit následky emočně vypjatých situací

Komentáře