Kouše, štípe a ubližuje ostatním?

Také vaše batolata mají období, kdy v kolektivu koušou a štípou ostatní? Zkoumají reakce a hranice? Přečtěte si, jaký tip dala Irena Kubantová mamince s podobným batoletem.

Je vidět, že tě trápí téma “projevu agresivity dětí” – což stále hodně rodičů považuje za negativní projev chování a trápí je to.

To neznamená, že máme agresivní projevy ignorovat. Jako rodiče máme roli naše děti milovat a přijímat se všemi přirozenými vývoje. Ke všem dětem, tedy i plačtivým, plachým či hrubým, je třeba se postavit s:

a) pochopením

b) přijetím

c) trpělivostí

d) důvěrou, že z toho “vyroste”

e) s neutuchající “uvolněnou důsledností”

Když to stihneš doběhnout a zabránit kousnutí, tak super. Když nestihneš, taky super – protože druhé dítě se učí prožít si nepříjemný zážitek a reagovat na něj. Cvičí se v sebeuklidnění, v držení si svých hranic a v náhledu na situaci z druhé strany (často je dítě v obou rolích – oběti i agresora a právě skrze zkušenost se posouvá v umění do role nevstoupit). Konfliktní situace je DŮLEŽITÁ lekce pro obě strany.

Není agresora a oběti, dokud to tak neoznačí dospělý! Je dítě, které se projevuje nedůvěřivě k okolí, anebo nemá jistotu, jak navazovat konakt, byla mu překročena/je mu překračována hranice a on si to zkouší zpracovat prožitkem, nebo je to dítě deprivované (přehnaně opečované, anebo naopak zanedbané)… Nebo má dítě zkušenost, že je kousání účinné – získá hračku anebo pozornost mámy. Příčin je řada.

Dítě do 3 let se však nechová agresivně se skutečně zlým záměrem – je spíš  “společensky neobratné”. Jedná instinktivně.

Ale je to okolí, které se dívá spatra na tebe jako matku, že dítě nedokážeš vychovat a na dítě jako na nevychovance/hrubiána…

Pamatujme, že “vychované” děti se nechovají agresivně, protože se mohou bát  projevit, anebo jsou tak zlomené, že se ani neprojeví, anebo jsou agresivní tajně apod….

A největší děs je neagresivní submisivní dítě, které je jakoby bez života! To je skutečný průšvih!

To je ztracená duše, se kterou si kdokoli může dělat cokoli!!!

Takže pokud moje dítě hraje kteroukoli roli, moje úloha, jako rodiče, je situace sledovat, předcházet jim modelováním svého chování k druhým i k dítěti (tedy jsem milující a přesto si nenechám překračovat hranice, pracuji  se svým hněvem, pokud se hněvám-rozdýchávám, vybouchávám do polštáře, domlouvám se).

Pokud situaci nestihnu zabránit, v klidu se (já!) omluvím dítěti a v klidu popisuji svému dítěti situaci: “Anička pláče. Nelíbilo se jí, jak jsi ji bouchla. Tobě se líbila ta panenka… rozumím.” A až nastane vhodná příležitost, ukážeme si, jak se ptáme, když něco chci od druhého člověka.  Ideálně modeluji situaci s jinou maminkou: “Evi, můžu se podívat na tvůj šátek? Je moc hezký!” “Ano, Iri, tady je.” “Díky!” 🙂 Anebo: “Ne, Iri, bolí mě v krku, takže si ho teď nechci sundávat.” “Aha, ok. Rozumím.”

A myslím na to, že moje dítě i já se učíme pracovat s agresivními projevy…a k tomu potřebujeme čas a dávku lásky!

Přeji vám, ať se vám obojího dostává!

Irča Kubantová, www.montessori-praxe.cz

Komentáře