Jak ošetřit následky emočně vypjatých situací

V předchozích článcích Co mám dělat s těmi emocemi, aneb jedna z největších výzev rodičovství a Jak řešit emoční výbuchy a jak jim předcházet jsem se zabýval tím, proč v nás často interakce s dětmi vyvolává intenzivní emoce a co přispívá k tomu, že své emoce nezvládáme a pak vznikají situace, které narušují vztahy a mohou být pro psychický vývoj dětí nepříznivé.

V tomto článku bych se chtěl zabývat tím, co dělat, když opravdu vybouchneme, nezvládneme svoje emoce – křičíme, uhodíme dítě,… a nejsme s tím spokojeni. Zpracování dané situace může být obdobné, jako když se dítě setká s událostí, která má potenciál způsobit trauma – je pro něj emočním šokem, proto je možné se z daného přístupu inspirovat i pro situace bolesti, úrazů, operací, napadení, úmrtí někoho blízkého,… Je ale dobré si uvědomit, že takové situace jsou svým způsobem traumatizující i pro nás samotné a postarat se i o sebe.

Pokud o emocích přemýšlíme a snažíme se pracovat s prevencí, jak jsem uvedl hlavně v minulém článku, můžeme být v bodě, že již dokážeme pozovat sami sebe, a uvědomovat si, jak vlastně vznikají náročné situace. Můžeme si pak všimnout, že kromě vnějších vlivů máme i „vnitřní spouštěče“, na které více reagujeme. Já například vím, že mě dokáže nejvíce „vytočit“ několik typů chování a situací – pokud starší syn, nebo jiné děti bijí mladší, nebo se jim agresivně posmívají, když mi někdo lže, když děti ohrozí můj notebook (např. ho při hře shodí na zem). Také si uvědomuji situace, když máme být někde na čas a já sám s tím mám problém a cítím se pod tlakem a děti do toho moc nespolupracují.

Co zapíná vaše knoflíky nezvladatelných emocí

V angličtině se říká „push someones button – zmáčknout druhému vypínač/knoflík“ – jako když každý má nějaké emoční knoflíky, které když „zmáčknete“, tak se dotyčný vytočí, zhroutí, rozpláče,… Znát svoje „knoflíky“ určitě patří do oblasti zvyšování uvědomění – všímavosti a pomáhá to při prevenci silných emočních reakcí. Často to jsou věci, které nám připomínají vlastní nepříjemné zkušenosti (např. jsem mladší bratr a často jsem byl v kolektivech nejmladší), máme v nich vžité přesvědčení o „dobru“ (lhát se nikdy nemá, neskáče se do řeči, když něco chci, musí se říci prosím) atp.

 Jsou knoflíky, které se snadno deaktivují, a ty, které je těžké odstavit z provozu, zejména ty, kde máme sami potenciál traumatizujících nezpracovaných zážitků z minulosti.  Někdo tak nemůže vidět nedojídání, křik,… a další věci, které dělají jeho děti. Je dobré se naučit své knoflíky zase vypnout, pokud je děti zmáčknou. Jako umíme zhasnout světlo, když ho rozsvítí. Ale ne vždy je to snadné.

Jedním z automatizmů v chování, který příliš nepomáhá, totiž bývá, že když někdo zmáčkne něčí knoflík, má ten druhý tendenci mu to vrátit, potrestat ho, zmáčknout na oplátku jeho knoflík. U blízkých lidí, kteří se dobře znají, to pak může vést k vyostřování konfliktů. Většinou to nebývá vědomá tendence a cíleně to umí využít spíš dospělí, zatímco děti to dělají velmi nevědomě, často ale velmi dovedně.

Dětské emoce neexistují proto, aby dospělé manipulovaly

Určitě bych zde ale upozornil na jeden často rozšířený mýtus, že nás děti svými emocemi chtějí manipulovat. Někteří lidé z toho podezírají i miminka. Díky dnešním výzkumům mozku je víc a víc známé, že schopnost cíleně a vědomě někoho manipulovat svými emocemi děti nabývají plně až v pozdějších letech života, cca kolem 6, 7 let a později. Je důležité chápat, že ale lidé se vždy emocemi spíš snaží docílit naplnění svých potřeb, a pokud na jejich emoce nereagujeme, docílíme možná jejich rezignace, která ale z mého terapeutického pohledu je škodlivá pro psychické i psychosomatické zdraví. Proto je důležité nemyslet si, že jde o manipulaci a zabráníme jí ignorací nebo ponižováním druhého, ale naučit se účinnější způsoby reakcí na emoce. Ale to by bylo možná na celou knihu. V tomto článku bych se ale rád více zabýval ještě jedním aspektem těchto situací. Takže pojďme k situacím, kdy už se nepovede ovládnout nám samotným.

Obecně je těžké být svědkem emocí, nebo i běžných situací, kdy se dětem něco nedaří, aniž by to mačkalo i na naše knoflíky. V kurzu Rodičovství jako cesta podrobně mluvíme o řadě takových situací, jako když si dítě rozbije koleno, rozlije skleničku a pláče, ve kterých se dá poměrně snadno přeučovat nevhodné reakce, které nepomáhají a nemají efekt pro poučení (např. „Já ti to říkal“, „Já ti ještě přidám,…““To mi snad děláš naschvál.“), zabýváme se i tím, jak je z našeho pohledu vhodnější reagovat.

Nyní chci povědět o situacích, kdy nás něco opravdu vytočí – například když tedy uvidím, že starší sourozenec uhodil mladšího způsobem, který mi přijde velmi surový a zákeřný. V tu chvíli se vypne kognitivní uvědomění, že pokud v tu chvíli nezvládnu své emoce a použiji sílu, budu ho učit to samé, co dělá on – jsem silnější a mohu trestat to, co se mi nelíbí. On v emoci bouchl, já začnu křičet, zakazovat, i když mám záklopku, že děti se nebijí, tak se musím držet,… moje vědomí zaplaví emoce, která najednou říká, že toto má být potrestáno, poníženo, zničeno,… Často si o situaci ani nic nezjistím a už hněv otočím proti staršímu (samozřejmě se ve spoustě případů může stát, že mladší ho opravdu vyprovokoval, udělal jako první něco jemu, atd.). Tím se dostane do problému se mnou – já řvu, on se bojí, brečí,… Nikdo se necítí dobře, ani ten mladší, kterého jsem se zastal. Posléze se vrací moje vědomí a začínám se cítit divně. Tuším, že jsem mohl reagovat nespravedlivě, vím, že jsem dítě vystresoval, zahanbil a to ničemu nepomůže. Situace se bude příště spíš opakovat než že splním cíl, který mám. Aby se synové takové situace naučili zvládat jinak. Tímto jsem spíš zasel potenciál, že se zase jednou bude můj syn chovat stejně ke svým dětem, stejně jako to zasely generace mých předků vůči svým synům, a to se spustí v mém organizmu a v dané chvíli zvítězí.

Co teď? Určitě nepomáhá se obviňovat, sebetrestat, litovat. To bychom jen otočili opět to samé na sebe. Vina ani trest střepy neposbírají, a to ani ty vztahové. Důležité je tedy nejprve zklidnit sebe sama, zůstat při sobě a sám sobě vyjádřit porozumění říct si v duchu: “toto tě opravdu vytočilo, protože to je jedna z věcí, co ti opravdu vadí a jitří vzpomínky z tvého dětství.“  Počkat, až se zklidní nepříjemné pocity v nás samotných. Uchlácholit své vnitřní dítě, které je taky otřesené. Poté za dětmi jít a říci – „mohu jít k tobě?“ – možná odpoví „Jdi pryč.“ Můžeme říci, že přijdeme za chvíli, nebo dle situace říci třeba: „Chápu, že se mě teď bojíš… cítíš se nespravedlivě … nepochopený… zlobíš se na mě…“ – podle toho, co nám přijde nejvíce výstižné. Poté říci: „Nelíbilo se mi, co se stalo, ani jak jsem reagoval, … přehnal jsem to,…omlouvám se.“ V této fázi může dítě projevovat vztek, smutek, lítost…Zde je dobré naslouchat, nepopírat, nevyvracet.

 V určité fázi se dítě přestane odtahovat a začne být otevřené přijmout i fyzický projev blízkosti – nabídnutí objetí, pohlazení, podání ruky,… dle věku a toho, jak je zvyklé. Je dobré to nabídnout. „Mohl bych tě teď … rád bych se usmířil.“ Toto je důležité opravdu dobře načasovat a v kontextu toho, co se odehrálo, dát dost času, aby to pro dítě bylo již možné. Sami z jeho reakce poznáme, pokud to je moc a je brzy.

Když vidíme, že se emoce uklidňují, můžeme říci: „Rád bych slyšel z tvého pohledu, co se stalo, včetně toho, jak si prožíval, že jsem se rozběhl a křičel na tebe.“

Pro zpracování traumatické situace je velmi dobré, pokud více pochopíme, co se stalo. Takový „debriefing“. Sednout si ke stolu všichni zúčastnění a navrhnout, aby každý vyprávěl, jak se situace odehrála z jeho pohledu a co v ní prožíval. Jak prožíval to, co se stalo, a jak prožíval naši reakci. V situaci, kde byl na počátku konflikt dvou sourozenců, pokud již oba umí mluvit, dát prostor, aby každý zkusil říci důležité body. Domluvit se, aby každý mohl říci zcela svoji verzi, aniž by ho druzí opravovali, zpochybňovali. Prostě budou jen naslouchat. Pokud děti nevědí, jak to má být, můžeme začít, ale je důležité se naučit popisovat chování a to, co jsme viděli a dělo se bez obviňování. Např.: „Vařil jsem jídlo, byl jsem z toho nervózní a málo jsem dneska spal. Přál jsem si, abyste si chvíli hráli a já se mohl věnovat vaření. Najednou slyším, že A křičí, otočím se a vidím, jak ho B bouchá, dostal jsem strach, že se A něco stane a dostal jsem vztek, pak jsem začal křičet, aniž bych víc zjistil, co se děje…“. Každý může vyprávět svoji verzi příběhu. Poté si můžeme říci, jak bychom si představovali příště takovou situaci zvládnout, pokud budeme myslet na to, abychom na sebe nebyli takoví, jako dnes.

Přirozeně by mělo dojít k tomu, že každý více pochopí, proč druzí dělali to, co dělali. Začne vznikat sounáležitost, která vede k přijetí a zvýšení důvěry, zklidnění emocí a to bude v dalších situacích podporovat řešení, které všem více vyhovuje.

Přijde vám toto reálné? Samozřejmě je dobré začít postupně. První, co je důležité, je naučit se říci, že i my to někdy přeženeme, a projevit lítost, omluvit se. To by nemělo být motivováno tím, že si přejeme, aby nám dítě odpustilo, a tím se očišťovat, to bychom na něj opět naložili něco, co mu nepřísluší. Odpustit si musíme sami. Ale můžeme říci, že se omlouváme a sami si nepřejeme, abychom se dostávali do takových reakcí. Samozřejmě můžeme říci, že to ale vycházelo z toho, že se nám hodně nelíbilo, co se děje, a dítě může přispět, aby se to neopakovalo tím, že oba zapracujeme na tom, jak to dělat jinak.  Abychom s dětmi i sebou mohli pracovat, je dobré se učit odlišit popis chování od našeho hodnocení, naslouchat, vyjadřovat své pocity (pozitivní i negativní) a tím to učit i je, vypínat své knoflíky tím, že se učíme „správnější“ reakce v jednoduchých situacích. O tom všem jsou naše kurzy – internetový kurz Rodičovství jako cesta nebo kurzy docházkové Výchova bez poražených a nebo jiné způsoby práce na sobě, kde lze tyto dovednosti procvičovat. Můžete se učit i sami.

Nikdy jsem příliš neslyšel mluvit rodiče o tom, jak se vlastně cítí, když trestají své děti. Věřím, že svým způsobem to jsou události „traumatizující“ i pro ně, které ale zůstávaly ve společnosti nesdílené a považované za normální. Včetně toho, že se děti vnitřně cítí nepochopené a odchází s pocitem, že kdo je silnější, si může dovolit to použít vůči slabšímu ve svůj prospěch.  Já osobně toto děti učit nechci a i proto jsem napsal tento článek. Budu případně vděčný za diskuzi, jak to děláte vy.

autor: Jan Vávra

 

Vřele Vás zveme do kurzu Jana a Aleny Vávrových RODIČOVSTVÍ JAKO CESTA

Komentáře