Mě ale patlání fakt nebaví

Osobně tvořím s dětmi proto, že je mi tento způsob vyjadřování blízký. Baví mě vymýšlet náměty, kombinovat nejrůznější techniky, sledovat proces a pak ho dokumentovat.

Ale chápu, že každý jsme nastavený jinak. Co když zrovna vy máte k barvám, tvoření a patlání odpor a vůbec vám to nedává smysl? Je třeba vůbec v takovém případě překračovat svou komfortní zónu?

Každý máme svoje zájmy a srdeční aktivity, které nás baví a naplňují. Pro někoho je to sport, hra na hudební nástroj nebo práce na zahradě. Nejlepší je zprostředkovat dětem právě ty oblasti, které jsou nám blízké. Dítě se totiž neučí jen z konkrétní činnosti, ale vnímá a vstřebává obsahy za ní. Naše emoce, které se k ní pojí. Zda je v naší společné aktivitě nadšení, touha zprostředkovat, flow, protože děláme něco, co je v nás hluboce zakořeněné. Každá společná činnost bude mít úplně jinou atmosféru, pokud nás jako rodiče provází obavy, pocit nedokonalosti, selhání, stres s možnými následky dané aktivity.

Pro ilustraci uvedu osobní zkušenost, kdy jsem v září začala s dětmi chodit do cvičení v místním sokole. Pohyb tohoto typu jsem nikdy nevyhledávala. Nejsem sportovec a hýbu se ráda jen při specifických činnostech jako je tanec nebo procházky v přírodě.

Nechala jsem se však přemluvit kamarádkou s tím, že dětem pohyb prospěje a bude to fajn. Prvních pár hodin jsem nesla celkem těžko. Myslela jsem, že po devíti letech na rodičovské dovolené mám výzvy tohoto typu za sebou. Básničky, honičky po tělocvičně, cvičení na nářadí. Dost mě to všechno obtěžovalo. Ale získala jsem cennou zkušenost. Představila jsem si, kolik asi existuje rodičů, kteří mají pocit, že by s dítětem měli kreslit a malovat, a vůbec jim to není blízké. Dobrovolně nevytahují doma jiný výtvarný materiál něž pastelky a omalovánky. Při představě společného tvoření v kroužku se jim ježí chlupy… A stejně se nedokáží ubránit pocitu, že by se to asi mělo. Mně je také jasné, že děti milují pohyb a překonávání překážek. Proto jsem ho svým dětem dopřála a nakonec jsem si i pro sebe našla ve cvičení v sokolovně nějaká pozitiva (hezké tatínky, sledování kreativního pedagogického procesu naší cvičitelky, intelektuální přesah, kdy se z náčrtu snažíme vyluštit rozmístění nářadí po tělocvičně…). A hlavně když jsem na konci školního roku viděla pokrok u dětí, ukápla mi málem slza dojetí.

Jak tato tělocvičná odbočka souvisí s tvořením? Velmi těsně. Jedním z darů rodičovství, který vnímám, je, že dětem můžeme zprostředkovávat svůj svět, který dobře známe a máme ho osahaný a cítíme se v něm jistí. Ale ten druhý dar, který může být naopak velmi cenný pro nás samotné, je, že právě díky dětem se vydáváme do světů neznámých, neobjevených nebo dávno zapomenutých, protože prostě vnímáme, že i ty jsou pro život důležité.

Tento text je hlavně povzbuzení pro ty z vás, kteří se cítí bezradně při výtvarné tvorbě se svými dětmi. Po letech zkušeností s výtvarnou prací s vlastními i cizími dětmi si troufám vám trochu usnadnit a proklestit cestu.

Na jejím počátku zkuste sami sobě říct, že jste s dítětem na stejné startovní čáře. Zkuste k tvoření přistupovat bez očekávání, tlaku a sebehodnocení. Začněte společně objevovat svět čar, tvarů a barev a podporujte se vzájemně ve svém konání. Nechte se nakazit odvahou, radostí, lehkostí a spontaneitou svého dítěte. Možná to pro vás bude cesta, jak vyléčit své staré rány pocházející z pocitů nedostatečnosti, nedokonalosti, nemožnosti se autenticky projevit a vyjádřit.

Jedním z prvních kroků může být prolistování e-booku Tvoříme s dětmi v domácím prostředí. Pokud se chcete inspirovat aktuálním děním, sledujte stránky Tvoříme s prožitkem na Facebooku.

 

Chcete více inspirace od Radky?

Můžete přihlásit do online kurzu Tvoříme společně.

Komentáře