Proč je pro nás tak zraňující pocit, že neumíme kreslit?

Proč se nás tolik dotklo, když nám kdysi někdo v dětství řekl, že neumíme kreslit?

Možná ten pocit znáte a možná ho máte ukrytý hluboko v sobě. A dnes cítíte zábrany při tvoření se svým dítětem. A vlastně se celkově tvoření vyhýbáte, protože máte zakořeněnou představu, že výsledek nebude dost dobrý. A tím pádem ani vy nebudete dost dobří. Jak pro ostatní, tak sami pro sebe.

Třeba jste výjimkou, protože jste patřili k hrstce talentovaných dětí, jejichž výtvarné dílo bylo oceňováno. A v tom je právě ten rozdíl. Oceňováno nebo zpochybňováno?

Podstatou tohoto zranění je, že pokud někdo dlouhodobě zpochybňoval náš výtvarný projev, je to, jako by zpochybňoval nás samotné.

Výtvarným vyjadřováním totiž hovoří jazyk vašeho nitra. Skrze papír a barvy zprostředkováváte okolí svůj vnitřní svět. Pokud se setkáváte s nepochopením, kritikou ze strany blízkých osob nebo autorit, může to zpochybnit vaše křehké výtvarné sebevědomí.

Jedním ze základních  principů psychologie je zrcadlení. Dítě se nějak projeví (usměje, zapláče, nakreslí obrázek) a rodič mu jeho projev svou reakcí potvrdí (taky se usměje, utěší, projeví nadšení). Z tohoto potvrzení získává dítě obraz o sobě samotném, o své hodnotě, o svém místě v tomto světě. Jen tím, že je viděno a potvrzováno, se může zdravě rozvíjet jeho osobnost. Děti, které tuto reakci ze svého okolí z nejrůznějších důvodů nedostávají, se buď  stáhnou a přestanou se projevovat, nebo naopak svoje projevy zesílí ne vždy přijatelným způsobem pro okolí.

Pokud se vrátíme ke kreslení, je zřejmé, že pokud se nám nedostávalo adekvátní reakce na naše výtvarná díla, nebyli  jsme nijak motivování v tvořivém vyjadřování pokračovat a rozvíjet ho.

Přitom když přijmeme premisu, že obrazy jsou jazykem duše, mají najednou všechny ty čmáranice jinou hodnotu i obsah. Je to jen jazyk, kterému nerozumíme. Neznamená to však, že to, co dítě touto cestou sděluje, nenese důležitý vnitřní obsah. Pokud my tento obsah zpochybníme, zkritizujeme jeho formu, můžeme se necitlivě dotknout i samotného dítě. Dítě může ztratit důvěru se touto formou projevovat a naprosto zbytečně mu odstřihneme jeden z vyjadřovacích kanálů. Možná také poznamenáme obecně jeho schopnost svobodně a autenticky se vyjádřit.

Co tedy s tím? Lze nějak předejít u vlastních dětí této situaci? Jde se nějakým způsobem navrátit ke své vlastní tvořivosti, kterou jsme kdysi v dětství ztratili?  Odpověď zní ano. Můžete se znovu vydat na cestu společně se svými dětmi a objevovat svět barev. Inspiraci, jak na to, můžete nalézt v novém online kurzu Tvoříme společně.

 

Komentáře