Nebudete schopna donosit dítě

„Nebudete schopna donosit dítě. A i kdyby se podařilo udržet těhotenství dostatečně dlouho, vaginální porod pro Vás nepřichází v úvahu…“

… s touto diagnózou jsem odcházela z vyšetření ve fakultní nemocnici v Hradci Králové jen pár týdnů po narození mého prvního syna. Moje prvotní odmítavé pocity brzy vystřídal totální vnitřní zmatek a odmítání sebe sama. Nejenom že jsem bezprostředně po porodu nepocítila „pravou mateřskou lásku“, o níž jsem před tím četla a těšila se na to, jak mě celou omámí a zahalí v blaženosti, nejenom že jsem se absolutně necítila být hodna matkou svému vlastnímu dítěti, ale nad to nade vše jsem začínala pociťovat odpor k sobě samé a hněv smíchaný se zoufalstvím. Všechny dívčí ideály o mé mateřské roli se roztříštily o tvrdou realitu vlastní prožité zkušenosti (o sebehodnotě v roli manželky nemluvě).

Své první těhotenství jsem si užívala plnými doušky, zářila jsem na všechny strany a pyšně sledovala své zvětšující se bříško. S manželem jsme se na naše první miminko nesmírně těšili a pečlivě se připravovali na jeho příchod, jak psychicky, fyzicky, tak po stránce intelektuální a organizační. Když se náš chlapeček ohlásil ve čtyři hodiny ráno uvolněním plodové vody přesně v den předpokládaného termínu porodu, byla jsem příjemně vzrušena a plna očekávání. Vše šlo pohodově a hladce.

V porodnici na příjmu povinné vyšetření potvrdilo, že je vše v naprostém pořádku, a porodní asistentka mě s úsměvem uvedla na sál, kde jsme ze začátku měli s manželem soukromí. Čas plynul, děložní vlny sílily a já se soustředila na sebe a své miminko. Po výměně směny personálu však nastal zvrat. Nový lékař se rozhodl, že porod převezme do svých rukou, protože „dítě musí být na světě do 12hodin od odtoku plodové vody“. První zákrok provedl naprosto nečekaně bez mého svolení. Poté již následoval jeden lékařský zákrok za druhým, a s postupem času tempo ošetřujícího personálu začalo nabírat na rychlosti a intenzitě. Pamatuji si na manželův vyděšený výraz v jeho očích. Mé tělo přestávalo spolupracovat a já upadla do bezvědomí. I přesto, že se mi už nic nechtělo, přivedly mě na moment zpět manželovy naléhavé prosby, ať to nevzdávám … nesnesitelná bolest, vztek, beznaděj, lhostejnost … přiběhlo několik dalších zdravotníků. Všichni rodili mé dítě, protože mé tělo otupeno léky a zmateno všemi dosavadními zásahy, odevzdalo svoji výsostnou roli v tomto porodním divadle odborníkům kolem. Naše děťátko bylo konečně venku, něco málo přes 11hodin od počátku porodu, a já jsem zahlédla, jak ho urychleně odnášejí k ošetření.

Když mě manželův hlas probere podruhé, vidím ho, jak mi se slzami v očích pyšně ukazuje našeho syna ve svém náručí. Je šťastný a naše malinké miminko je u něho očividně spokojené. Já necítím ani štěstí, ani spokojenost … ani lásku … nic. Prázdno. Snažím se přemýšlet, co se událo, a co je má úloha. Asi bych se měla usmát. Hledím na dva nejdůležitější chlapy ve svém životě, kteří mi jsou najednou cizí. Cítím se naprosto odpojená. Jsem zmatená. A šíleně mě to bolí.

Uplynulo téměř pět let, kdy jsem se každým dnem učila být našemu synovi milující mámou, a často se těžkopádně snažila odezírat jeho opravdové potřeby a uspokojit jeho přirozená očekávání. A on, navzdory všemu, mě neustále odměňoval svojí dětskou odevzdaností, laskavým přijetím a bezpodmínečnou láskou. I přesto, že jsem do té doby nebyla schopna účastnit se jakékoli diskuse na téma porod, dokonce jsem se ani neodvážila toto slovo vyslovit, byť jen ve svých myšlenkách, začínalo nám s manželem být zcela jasné, že by bylo moudré dopřát synovi sourozence.

A tak jsem konečně našla odvahu vydat se na cestu léčení. Fyzická poranění se, dle odborníků fakultní nemocnice, vyléčit nedala, což mi několik dalších velmi uznávaných lékařských kapacit zde v ČR i v UK potvrdilo. Začala jsem se tedy soustředit na psychiku a své mentální nastavení.

Souhrou různých životních situací jsem se zároveň dostala k předporodní přípravě HypnoPorod podle Marie Mongan, která probíhala kousek za hranicemi naší země. Po absolvování kurzu jsem již měla jasno. Nové informace mi dávaly smysl, a to se mi zamlouvalo. Navíc jsem díky kurzu prošla hloubkovým zpracováním svých traumat a obav, což mi dalo novou sebedůvěru. Zvládnu otěhotnět. Chci to a dokáži to. Těším se na nově vznikající život, který budu nosit pod srdcem!

Kurz pro mě i pro manžela znamenal otevření naprosto nových možností:

  • S úžasem jsme sledovali přednášku, jak funguje ženské tělo a jakou úlohu sehraje jeho přirozené nastavení právě při porodu
  • Přijali jsme skutečnost, že pokud bude naše miminko zdravé, jsem opravdu schopna porodit ho přirozeně a bez jakýchkoli zásahů lékařů
  • S překvapením jsem zjistila, že mohu pracovat se svojí bolestí, a to do takové míry, která mnohonásobně přesahuje působení nejsilnějších analgetik
  • Pochopila jsem, že díky pravidelným relaxačním cvičením moje sebedůvěra sílí a dává mi jistotu, že svoji úlohu provedu co nejlépe a nejbezpečněji pro sebe i pro miminko
  • Pro případ neočekávaných situací jsem měla v rukávu řadu technik a metod, které pro mě znamenaly obrovskou oporu a jistotu, že vše půjde bezpečně a dobře
  • Pravidelné uvolňovací techniky přispívaly k rapidnímu zlepšování mé psychiky a posilovaly mé sebevědomí, že jsem žena a že jsem stvořena pro to, abych sama porodila své děti
  • A v neposlední řadě – nebyla jsem zhypnotizovaná ani já, ani manžel. HypnoPorod mě naučil dokonale uvolnit své tělo, zatímco jsem při plném vědomí mohla spolupracovat s rodícím tělem a miminkem

Početí se podařilo na první pokus. Bylo vědomé a oba s manželem jsme v tu chvíli věděli, že tentokrát jsme opravdu připraveni. Celé těhotenství probíhalo ve stejném naladění, bylo radostné a my jsme za naše druhé miminko od prvopočátku převzali celou naši zodpovědnost.

Porod byl transformační zážitek. Naše dcerka se ohlásila týden před termínem, kolem půl páté ráno. Celý den jsem prožívala v radostném očekávání za poslechu relaxační hudby. Střídavě jsem trávila čas na sluncem vyhřáté terase, ve vaně a v obýváku se synem, kdy jsme spolu stavěli lego.

Když děložní vlny v pozdním odpoledni sílily, většinu času jsem se již soustředila na své rodící tělo při poslechu Duhové relaxace od Marie Mongan. K mému milému překvapení jsem zjistila, že při relaxaci necítím nic kromě tlaku, žádná bolest, žádné nepříjemné pocity. To

bylo nesmírně úlevné. Zároveň jsem skrze relaxaci pociťovala silný proud přitékající energie, která byla pro můj úkol tolik potřebná.

Ve večerních hodinách jsme se s mojí PA shodly, že nastal čas odjet do porodnice, kam jsme dorazili pár minut před tři čtvrtě na jedenáct. Hned při úvodním vyšetření se moje PA ujistila, zda si přeji mít manžela u sebe. Jakmile jsem kývla, vyběhla na chodbu, aby ho zavolala a směrem ke mně ještě stačila šeptnout ať nic nedělám. Co to „nic“ znamenalo, jsem pochopila až za pár okamžiků, kdy PA s mým mužem byli již u mě a já jim nic netušíc sdělila, že si jen zajdu na WC. PA mě navedla k napuštěné vaně a ujistila mě, že necítím potřebu na záchod, nýbrž že cítím hlavičku miminka. Ponořila jsem se do příjemně teplé vody a nechala pracovat mé tělo, vlny byly velmi intenzivní a dlouhé. Osmkrát jsem vydechla s přitlačením sobě vlastním a už jsem cítila venku hlavičku. Po dalším výdechu jsem si již vylovila z vody naši malinkou holčičku a přivinula si ji k sobě. Byla jsem blažená, cítila jsem se naprosto „správně“. V tu chvíli bylo všechno naprosto a jednoduše dokonalé.

 

ZVEME VÁS TAKÉ K POVÍDÁNÍ O HYPONOPORODU

autorka textu: Michaela Klementová https://www.hypno-porod.cz

 

Komentáře