Ta dnešní mládež! Aneb o střetu generací z pohledu střední generace

„Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Sókratés

Tento výrok, který je připisován Sókratovi, dokládá, že určitá míra skepse vůči směřování nastupující generace není ničím novým. Stejně jako pocit, že „k nám ti mladí nemají dostatečnou úctu“. Tedy rozhodně ne takovou, jakou jsme měli ke starším my, když jsme byli v jejich věku. Jakousi nevyřčenou součástí tohoto přesvědčení je, že „naše generace (a její hodnoty) byla správnější, lepší, víc v pořádku“.

Kdyby tomu tak opravdu bylo, byl by buď celkový úpadek společnosti za určitě více než stovku generací od éry Sókratovy naprosto nemyslitelný nebo dílčí mezigenerační úpadek sotva pozorovatelný. Nejen vzhledem k této argumentaci (která má, uznávám, své slabiny, ;)) jsem přesvědčen, že za tímto názorem „pamětníků dob, kdy bylo líp“ stojí jiné skutečnosti.

Jednak je to mechanismus, kdy přirozeně v rozkvětu mládí, plni zdraví a na vrcholu fyzických i psychických sil vnímáme také okolní svět optimističtěji, než když sil i zdraví ubývá. Kromě toho se svět mění. Jeho změny vyžadují se jim přizpůsobovat, učit se novým dovednostem, kterými postupně nahrazujeme ty dříve naučené. A to bývá s přibývajícím věkem stále náročnější. Až veškerou naši kapacitu zabere pouhá snaha se v současném světě jen orientovat. Z tohoto hlediska si stačí uvědomit, že se jedná o nepatřičnou generalizaci, a všeobjímající povzdech „za mého mládí bylo líp“ upřesnit na: „za mého mládí mně bylo líp.“

Navíc je dobře známým faktem, že paměť je do značné míry plastická. Fungují zde tendence si minulost idealizovat, pamatovat si zpětně to příjemné. Drobné i větší nepříjemnosti vytěsňovat či zpětně racionalizovat. Pro představu o svém mladším já to platí obzvlášť. Své „menší prohřešky“ proti svým současným názorům si mnohdy ani neuvědomujeme. Stává se dokonce, že je dáváme k lepšímu jako vtipné historky – zatímco v obdobných situacích se svých potomků ptáme: „a to ti jako připadá vtipné?“ Pokud tyto vlastní poklesky přímo nevytěsníme, máme tendenci je bagatelizovat či odbývat větami typu: „To jsem byl ještě mladý a hloupý.“ K opravdové sebereflexi dochází zřídka.

Z rodinných pamětí – rozhovor otce a dcery:

Eduard (75): „Ti dnešní mladí si nenechají s ničím poradit. To já si dycky poradit nechám“

Anna (45): „A tati, když ti bylo dvacet?“

Eduard: „No, to jsem byl nejchytřejší.“

Každý by si mohl poctivě zkusit zodpovědět otázku: „Jak by se mé současné já dívalo (a hodnotilo) sebe sama ve věku dětství či dospívání?“ A když už se dostane tak daleko, otázky, jak tenkrát vnímal vyjádření svých rodičů a vychovatelů či co by mu bývalo opravdu pomohlo (nebo co mu nakonec opravdu pomohlo) pochopit, jsou již nasnadě.

Zajímavým fenoménem je také „sebestřednost střední (rodičovské) generace“, který udržuje celý proces v neustálém chodu. „Mladé“ vnímá jako příliš nezkušené, než aby věcem rozuměli, nezodpovědné na to, aby o něčem rozhodovali. „Staré“ pak příliš zkostnatělé, málo přizpůsobivé a pokrokové, neschopné efektivní změny. Ovšem to, jak se chováme ke svým rodičům, je pro naše děti základní vzorec toho, jak se ony budou jednou chovat k nám – až budeme staří, příliš zkostnatělí, málo přizpůsobiví a pokrokoví, neschopní efektivní změny.

Z předscény Balady z hadrů:

„Takže ten střed, ten středověk, aby se udržoval pořád ve středu, ten taky musí pořád dopředu. Rozumíte. Středověk si vymysleli lidi žijící v novověku, aby si odreagovali svůj minderwertigkeit komplex. Aby se dočkali poct ještě za svého života, které jim bezesporu náleží po smrti, a oni nechtěj čekat, zesměšňují způsob myšlení a práci svých prapradědů a praotců a nazývají to středověkem. A zapomínají, že touto metodou konsekventně jejich prapraděti a prapravnuci jednou se budou dívat zpátky z jejich novověku na jejich středověk (náš novověk) takhle… A budou říkat: no no no no. … Všimněte si, jak jsem tolerantní …“ Jan Werich

A v neposlední řadě – ať chceme, či nechceme, sami jsme děti svých rodičů. A stejně, jako naše vzorce chování, názory a hodnoty přebírají naše děti od nás (byť lehce inovované a zasazené do jiného dobového kontextu), tak je plíživě od svých předků přebíráme i my. A ti přece minimálně od dob Sókratových vědí, že: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ 

Video „Když se s dětmi nemůžete dohodnout aneb o P.E.T. a střetu hodnot“ můžete vidět v rámci balíčku Kongres pro rodiče

autor:  Jan Kumstát

Mám za sebou devětatřicetiletou zkušenost v roli dítěte svých rodičů, osmiletou zkušenost v roli rodiče, otce. Dnes již čtyřnásobného. Ačkoli je ta první zkušenost téměř pětkrát delší, mám dojem, že poměr toho, co jsem se pro vztah rodič – dítě naučil, je minimálně vyrovnaný.

Ta první role mi umožnila udělat si názor na to, co ve vztahu rodič – dítě funguje a nefunguje. Ta druhá mi umožnila si to ověřit i z druhé strany. A Gordonova metoda mi dala nástroje, jak to skloubit dohromady. Je pro mě jedinečná v tom, že mi umožňuje v obou rolích fungovat stejně a přitom uspokojivě.

Po studiu pedagogiky jsem se nějaký čas věnoval klasickému učitelování, ale postupem času jsem v této činnosti nacházel méně a méně smyslu. A tak se dnes snažím profesně věnovat věcem, které mi smysl dávájí – kromě P. E. T. kurzů pro rodiče jsem jedním ze zakladatelů soukromé školy Labyrint, vedu v seskupení KVK3 semináře systemických konstelací, jsem součástí projektu CE.STU pro podporu studentů.