Výchova nevýchovou: Jak na první dny ve školce

Nevím, jaké máte na mateřskou školku vzpomínky vy, ale pokud mohu soudit z těch pár útržků svých vzpomínek, asi to nebyl úplně ráj na zemi. Minimálně mi tam nadobro zošklivili maso, protože to fujtajblové prorostlé „cosi“ jsem prostě jíst musela. A to i když rodiče učitelky soustavně přemlouvali, ať mě do takové bašty nenutí.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem se přihlásila na webinář Katky Králové Jak nastoupit do školky bez slziček. Až nastane čas řešit školkování s vlastním potomkem, chci vědět, co můžu udělat proto, aby se úspěšně socializoval a nenastřádal si zásobu rozmanitých traumat.
„Troufám si říci, že jsem našla způsob, jak komunikovat s dětmi, který funguje v každé rodině,“ nastavila si Katka hned v úvodu laťku opravdu vysoko. I když jsem viděla více jejích webinářů, byla jsem zvědavá, co převratného nám sdělí právě o nástupu do školky. Začala tím, že vymezila čtyři důležité oblasti, které v této situaci hrají důležitou roli – výchova a osobnost dítěte, rodičovské nastavení, dětské porozumění situaci a přístup školy či školky.

Rovnač a přibarvovač

Zaujalo mě její rozdělení rodičů podle toho, jak s dítětem řeší situaci, kdy do školky prostě jít nechce a dojde na pláč či vztekání, a hlavně vysvětlení, proč tyto rodičovské strategie selhávají. Třeba rodič „rovnač“ se snaží dítěti vštípit, že do školky prostě MUSÍ. „Přibarvovač“ ho zase podplácí lákavými vidinami školkového ráje. Jenže v prvním případě se u dítěte většinou dostaví pocit naprosté opuštěnosti, ve druhém často brzy odhalí, že tenhle ráj má i svá „ale“, a je právem zklamané.

Moc se mi líbilo, jak nás Katka vedla k tomu, abychom si sami situaci prožili z pohledu rodiče i jeho potomka. A uvědomili si třeba tu bezmoc, když nás někdo někde nechá samotné, opuštěné v cizím prostředí a ještě u toho navztekaně pronáší věty typu: „Do školky musíš, já taky musím do práce!“

Změna je na rodičích

A nebyla by to Katka, aby nenavrhla také řešení takových nepříjemných situací. Trochu překvapením pro mě bylo, že náprava musí přijít ze strany rodičů, kteří se nesmí bát změnit vzorce svého chování. Že je na nich, aby si uvědomili, že dítě nejspíše bude potřebovat jejich čas, podporu i ochotu naslouchat. Velmi důležité pro mě bylo uvědomění, že rodiče jsou partnerem školky a mají právo vyjednat si individuální podmínky, pokud je to pro jejich potomka nezbytné.

„Když uděláte jen jednu jedinou věc z toho, co jste tu dnes slyšeli, začnou se u vás doma dít změny k lepšímu. Třeba jen maličké, ale začnou,“ povzbudila nás Katka, když podrobně probrala, co všechno může rodič udělat proto, aby se nástup do školky opravdu obešel bez slziček a křiku.

Vychováváme i sebe

I když máme na školku ještě fůru času, na Katku jsem si vzpomněla už za pár dní. Znáte to – plánujete dovolenou, balíte, chystáte… Ale partnera jako by se to netýkalo. Vůbec jsem nechápala, proč ho ke všemu musím tak nutit a jakmile polevím, místo vyhledávání tras nebo balení okamžitě skončí u nějakého videa na Youtube.

Po takto stráveném víkendu jsem v neděli večer už celá nakvašená naordinovala tichou domácnost. O půl jedenácté mi to ale nedalo, potřebovala jsem najít nějaké řešení. Takže jsem partnerovi dle návodu Katky sdělila svůj pocit z celé situace a zeptala se na jeho dojmy a zda mohu udělat něco, co by mu pomohlo.