Šestinedělí a obnovená ženská sounáležitost

Stát se matkou představuje největší přelom v životě ženy. Kdo jsme prožily porod a šestinedělí, asi se shodneme na tom, že nás hodně překvapily. I když jsme strávily až desítky let ve školách, kde jsme mnohdy neslyšely ani slovo o tom, jak být matkou; i když jsme se na příchod miminka připravovaly četbou či kurzy, přesto jsme se ocitly odhaleny a naprosto nepřipraveny na nekontrolovatelné procesy, kterými žena prochází při porodu a v šestinedělí. Ty nás zcela pohltily, proměnily a vypustily do světla světa jako nové, znovuzrozené bytosti – matky.

Proč je tak těžké se na toto období připravit? Naše rozumové schopnosti a nabyté znalosti o světě totiž zcela ustupují a probouzí se doposud často skryté a zdánlivě úplně nové já – emotivní, animální, křehké, intuitivní – přesně takové, jaké nás dítě potřebuje.

Vysoká citlivost matky, někdy označovaná okolím jako přecitlivělost, plačtivost, náladovost apod. znamená, že se matka dokáže napojit na dítě a chápat jeho potřeby. Kdo jiný dokáže být v noci tolik vzhůru a trpělivě chovat, kojit, konejšit a přebalovat miminko, než šestinedělka? Kdo jiný dokáže obstarávat všechny potřeby jiného tvora, který navíc neumí ani vyjádřit, čeho přesně si žádá, a tudíž se jeho pečovatelka musí spolehnout na svůj cit, empatii a stále se proměňující zkušenosti? Ženy tyto hrdinské úkony zvládají právě díky tomu, že je příroda v této životní fázi “přeprogramovala”, tedy hormonálně ovlivnila, na to být extrémně citlivé, intuitivní, smyslové.

Ale k tomu, aby se čerstvá matka mohla do této křehké tělesně-citové sféry zcela ponořit, potřebuje oporu okolí. Potřebuje důvěru, že ona sama, její intuice a tělo jsou pro dítě to nejdůležitější. Potřebuje být spojena se svými pocity, protože právě ty jí umožňují porozumět dítěti a jeho potřebám. Potřebuje ochranu muže, aby zajistil láskyplné a bezpečné prostředí pro ni a dítě. A také potřebuje čas. Čas být jenom s novorozencem, ve slastné bondingové bublině, kde existují jen oni dva.

Pak může být šestinedělí kouzelné a smyslné; samozřejmě intenzivní a třeba i plačtivé. Ale když s city nebojujeme, přijímáme je a dáváme jim prostor projevit se, nakonec odezní a zase se promění.

Během šestinedělí probíhá celá řada důležitých procesů, které mají vliv nejen na nejbližší měsíce, ale i na celý život matky a dítěte. Tělo matky se regeneruje po intenzivním výkonu, jímž jsou těhotenství a porod. Zahajuje se kojení, které představuje nejen zcela ideální výživu pro dítě, ale způsob naplňování a sycení hned několika jeho potřeb. Vzniká citová vazba mezi matkou a dítětem. Kvalita této citové vazby ovlivňuje např. sebepojetí a sebevědomí dítěte, jeho motivaci, představy o světě a schopnost utvářet a prožívat vztahy. Čas, který věnuje matka miminku, se tak stává celoživotní investicí.

Ženy naslouchající svému tělu jsou moudré, a proto v minulosti nepotřebovaly studie na to, aby věděly, že žena po porodu musí mít čas a prostor odpočívat a věnovat se nerušeně v maximální možné míře miminku. Proto ve většině kultur existuje tradice ženské pomoci, kdy šestinedělce chodí blízké ženy pomáhat s domácími pracemi, s péčí o starší děti, zvířata apod. Na našem území se této tradici říkávalo “nošení do kouta” a zažila ji ještě moje prababička v první polovině 20.století.

V dnešní době jsme mnoho tradic “hodily za hlavu”. Neopakujeme to, co dělali naši předkové prostě proto, že to “bylo zvykem”. Naopak zvažujeme, zda má ta která tradice, například svatba, pro nás ještě smysl a přínos, nebo už ne. Díky tomu se ale k tradicím můžeme i vědomě vracet, inspirovat se jimi a posunout tak staletími ověřený zvyk na novou funkční a vědomou úroveň.

Přesně tak, vnímám, si zaslouží být oživena tradice ženské pomoci šestinedělkám. Ne, aby si matky “odpočinuly od miminka”, ale naopak, aby měly prostor spočinout v bezčasí se svým novorozeným dítětem v náručí. Protože taková chvíle může být slastnou extází, když se jí plně odevzdáme. V ní cítíme, jaké jsme dostali v dítěti požehnání, že vše spočívá v harmonii a v pořádku, že jsme schopné matky, právě takové, jaké jsme a jaké nás dítě potřebuje. Že život je dar a být matkou je naše výsostné privilegium, na které můžeme být celý život hrdé.

Jít pomoci šestinedělce vypadá prostě a obyčejně – uvařit, vytřít či přečíst starším dětem pohádku. Ale pod tímto povrchem se odehrává něco mnohem většího, přesahujícího kýbl, mop i nás samé. Je to žití podle hodnot jako je ženská sounáležitost, pomoc a laskavost. Hodnoty, jejichž význam nám současné události tolik připomínají. Jít nezištně pomoci šestinedělce s respektem k jejímu způsobu péče a výchovy také staví základy zdravé podpůrné ženské komunity. Takové, ve které je v pořádku si o pomoc říct a dostat ji. Takové, v níž vládne tolerance, respekt a přijetí jedinečnosti a hledání vlastní cesty.

Proto vznikl projekt Komunitní podpora šestinedělek. Abychom jako matky mohly dát prioritu péči o novorozence. Abychom se spojily jako ženy, neboť všechny intenzivně prožíváme příchod našeho dítěte, a je přirozené se navzájem podpořit. S respektem, s odvahou říct, co potřebuji, s vědomím, že i když pomáhám druhému, dělám to především kvůli sobě a hodnotám, kterým věřím. Je mi ohromnou ctí být součástí tohoto projektu, nebo cítím, že takto můžeme vytvářet vztahy nové doby – založené na toleranci, upřímnosti a podpoře. Utváříme tak společnost, v níž můžeme každá růst svým vlastním způsobem a současně se můžeme navzájem inspirovat, obohacovat a pomáhat si.

Zuzana Junková