Proč nebudu nikdy ignorovat její pláč

Slzy mi tečou po tváři, když čtu tahle slova. Ta fakta. Už jsem během večerů přečetla spoustu článků na Facebooku, když jsem uspávala svoji malou, ale tento mě zasáhl a zasáhl mě TVRDĚ.

Slova se vynořují na stránce přede mnou a mně se dělá zle od žaludku:

„Nedávné výzkumy provedené na University of North Texas jasně ukazují, že hladina kortizolu (,stresový´ hormon) u dětí, které jsou nechávány ,vyplakat´ o samotě, zůstává v abnormálně vysokých hodnotách ještě několik dní poté, co se naučí přestat plakat/volat o pomoc. Nicméně hladina kortizolu u matek, která je během pláče jejich dětí velmi vysoká, se vrací na normální úroveň ihned, jakmile děti ztichnou. V tomto bodě přestávají být matka a dítě naladěni na stejnou vlnu. Matky se domnívají, že je vše v pořádku; vysvětlují si ticho svých dítek jako důkaz toho, že se miminko naučilo samo se uklidnit. Ale miminko se ještě nedokáže samo psychicky zklidnit. Naopak, metoda ,nechat vyplakat´ učí tiché panice a odcizení vůči těm, ke kterým dítě přirozeně tíhne a kterým má důvěřovat.“
„Tichá panika a odcizení vůči těm, ke kterým dítě přirozeně tíhne a kterým má důvěřovat“… Je tohle opravdu společnost, ve které žijeme? Dívám se kolem sebe na roboty, kteří vyplňují prostor tohoto světa, na sebe, jako čas od času jednu z nich. A cítím neuvěřitelný smutek nad našimi dětmi. Ztráta kontaktu s lidmi, kteří tu mají BÝT S TEBOU, neustálá konzumace toku bezcenných nebo negativních informací a úplná ztráta lidského spolubytí… Setkávání tváří v tvář s touto realitou nás vede dolů temnou a osamělou cestou. Je to podobné jako s tím tříměsíčním miminkem – v jedné chvíli vrnícím a usmívajícím se na mámu a hned nato ponechaným svému pláči, dokud „se neuklidní“.

Moje drahé sladké děťátko, tolik tě miluji. Tohle je večerní pomazlení – čas jít spát. Ukládá své sladké děťátko, které k ní vzhlíží, očka široce rozevřená, bezzubá pusinka se směje. Vrní a usmívá se na mámu, která se otáčí a odchází z místnosti. Leží ve své postýlce, obklopené plyšáky na komodě a plachetnicemi na stěnách, a očima začíná hledat mámu. Jak ubíhá čas, pomalu se vkrádá strach. Začíná naříkat, pobrekávat a volat mámu. Nic. Kňourání přechází v pláč a pláč se mění v křik. Maminka sedí v jiné místnosti, otírá si pot z čela. Uvnitř jí všechno říká „běž a pochovej ho“. Panika pohlcuje drobné tělíčko, hlásek se třese s každým nádechem, nožičky i ručičky jsou zaťaté a ztuhlé. Touží po teple jejích paží, po tlukotu jejího srdce, po ukolébavce. Uběhne půlhodina a ona se neukáže. Malé je vyčerpané, jeho pláč se mění v rychlý chvějící se dech a přemožený drobek zavírá oči.

Znám až příliš dobře ten pocit paniky  –  úzkost a strach se staly běžnou součástí mého života. Neumím si představit, že dítě prožívá byť jen půl sekundy něčeho podobného. Mateřství je cesta s mnoha možnostmi. Rozhodla jsem se vyšlapat si tu svoji vlastní a věřit svým instinktům. Když slyším své děti plakat, běžím k nim. Všeho nechám a jdu. Nikdy nezažijí pocit paniky nebo odcizení, jejich volání nezůstane nevyslyšeno a vždycky najdou v mé náruči místo, kde mohou spokojeně usnout. Vždycky.

Tvoje jemná něžná víčka se lehounce pohybují, když sníš. Mléčné rtíky jsou sytě růžové a tvé řasy dosahují až k tvému sladkému obočí. Dopil jsi a začal usínat klidně u mého prsu, jako vždycky… Pomalu a zvolna, s každou kapkou mléka na tvém jazýčku. Mám tě tak moc ráda. Tak moc. Nikdy nebudu stát stranou a ignorovat tvé volání. Vždy budu hned u tebe, když budeš potřebovat lásku a útěchu. Nebudu ti odpírat to, co je přirozené… Klid a bezpečí v mé náruči.

Překlad textu z webu Motherhood Rising: http://www.motherhoodrising.com/?p=822