Výchova, která mi dává smysl

Den, kdy mi začal nový život, byl ten, ve kterém jsem svírala ve svých rukách pozitivní těhotenský test. Ze začátku jsem si to moc neuvědomovala, ale začaly se ve mně odehrávat obrovské změny. Moje mysl se připravovala na roli matky. Už v tu dobu jsem cítila, že chci udělat pro svoje dítě jen to nejlepší a neopakovat chyby svých rodičů. Což je mnohdy past všech maminek. Na začátku své cesty k mateřství, jsem se chtěla připravit. Jak na porod, tak i načerpat inspiraci, jak „nejlépe“ vychovávat své děti.

Jak jsem se ladila na směry rodičovství, chodily ke mně ze všech stran. Takové dva základní tábory. První, kontaktní rodičovství a druhé (teď to trochu přeženu), ve smyslu „Škoda každé rány, která padne vedle“. Já jsem se vydala tou cestou kontaktního rodičovství. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se nespokojím s tvrzením „My jsme tu naši výchovu taky přežili, tak ji budeme praktikovat dál“.

Nechtěla jsem udělat chybu a tak jsem se pevně držela nějakých pomyslných pravidel a úplně mi unikla pravá podstata. Nevědomky jsem si na sebe ušila bič. Ať už chceme, nebo nechceme, stává se, že chybujeme. Většina maminek má za cíl, dělat jen to nejlepší pro své děti. Některé maminky startují z místa, co si převzaly od svých rodičů, jiné jdou do opaku, hlavně ať nedělají stejné chyby, jako jejich rodiče. Obě maminky mohou dojít do bodu, že to není úplně ono.

Základní stavební kameny rodičovství jsou KOMUNIKACE, PŘIJETÍ a BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA.

Já dlouho tápala, proč moje první dítě pořád pláče. Měla jsem pocit selhání, když nedokážu uklidnit své dítě. Přece jsem vyzkoušela všechny skvělé rady, jak na to. Nikdy nebyl sám. Vždy měl na blízku mě. Pořád slyšíte, že děti jsou jako naše zrcadlo. Jenže v danou chvíli vás to kolikrát hned netrkne. Přišla jsem na to, že zrcadlí můj velký problém. Strach z odmítnutí.

Když jsem byla malá, tak mě maminka nechávala vybrečet. Bohužel uposlechla skvělé rady lékaře, abych si roztáhla plíce a hlavně – nebyla závislák! Málem mě to zabilo. Plakala jsem tak dlouho, dokud jsem nemohla popadnout dech. Mamka přišla na poslední chvíli, kdy už jsem hrála všemi barvami. Tento zážitek si pamatuji. Ten strach z opuštění, ze smrti, ze tmy a z odmítnutí, když pláču. Bývala jsem i v noci sama v postýlce a bála jsem se. Po tomto zážitku jsem už neplakala. Nemělo to smysl, stejně moje prosby nebyly vyslyšeny a pláč mě málem zabil. Byl pro mě špatný, nebezpečný a byl odmítán, takže když nebudu brečet, budou mě mít raději. Vzorec – Pláč je špatný.

Pak jsme měla vlastního syna, který mi to zrcadlil. Za každou cenu jsem chtěla syna „umlčet“, aby neplakal. Byl přebalený, nakojený, v šátku, v ruce a stále plakal. Bylo to tím, že ze mě cítil obrovský stres. Pak mi tento můj vzorec došel a já brečela. Ohromně se mi ulevilo. Došlo mi, že i syn někdy potřebuje vyplavit své emoce, a když ze mě cítil stres, nemohla ho moje přítomnost uklidnit. Byl to začarovaný kruh. Oběma se nám stupňovalo zoufalství z dané situace a asi únavou jsme odpadli.

Potřebovala jsem si to vyřešit nejdříve v sobě a přijmout pláč. Mého velkého strašáka. Pak, když plakal a já vyzkoušela vše a nic nezabíralo, tak jsem s ním prostě jen byla. Hladila, zpívala, houpala a nechala ho to vyplavit. Byla jsem více v klidu, protože jsem to už dokázala přijmout. Většinou to rychle přešlo.

Pochopila jsem, že musím v první řadě pracovat se sebou. Nesnažit se zjistit „jak na něj“, ale jak komunikovat s ním a jak to vyléčit v sobě. Syn mi zrcadlí spoustu mých limitů a je stále na čem pracovat. Každopádně už vím, co je důležité. Vnímat svoje dítě, jeho potřeby, a také se podívat do svého nitra, co to dělá se mnou. Je jedno, jestli používáme kočárek nebo šátek. Pokud je naše miminko spokojené a šťastné, je to v pořádku. Když bude vyžadovat kontakt, dáme mu ho. Ať už je to pohlazení, pusinka, objetí nebo pochování. Při jakékoliv emoci být s ním. Smát se, plakat spolu a být si nablízku. Děti jsou našimi velkými učiteli a nedělají nám nic schválně. Volají po pozornosti, péči a ukazují nám naše vnitřní nastavení. Když jim budeme naslouchat, přijímat je takové, jaké jsou, a dáme jim svou bezpodmínečnou lásku, budeme pro ně ti nejlepší rodiče. A když budeme chybovat, omluvíme se jim. Učí se od nás nápodobou, takže se naučí i to, že chybovat je v pořádku a pokud ony samy udělají chybu, mohou se omluvit. <3

Markéta Reichertová 

Jsem maminkou dvou dětiček a také autorkou projektu „Probuzená Luna„, kde se zabývám rozprouděním energie v životě i v nás. Naše sebeláska a ženskost lépe poroste ve výživné půdě a proto ženám radím, jak si takovouto úrodnou půdu vytvořit 🙂