Po kom to dítě sakra je?

Moje maminka říkala: „Já jsem vás vychovala obě stejně, tak nechápu, jakto že jste každá jiná. Tebe mi snad vyměnili v porodnici.” No ale to je právě to.

Stejná výchova na různorodé typy lidí nefunguje. Ke každému dítěti je třeba přistupovat jinak. Musím si říct: „Aha, tohle je jiná mentalita, musím vědět, jak funguje, abych věděla, jak jednat.“

Maminkám a vůbec rodičům se hodně ujasní situace, když zjistí, k jakému typu patří jejich děti a jaký typ jsou oni sami. Uvědomí si, že se dítě nemusí (a třeba nikdy nebude) chovat jako oni. Chování dítka není vždy vizitkou výchovy, je to prostě jistá součást typu tohoto konkrétního dítěte.

Pokud si rodiče uvědomí, že některé chování je dětem přirozenější než jiné, přestávají děti srovnávat a mohou dítěti pomoci rozvíjet jeho vlastní potenciál. Díky uvědomění odlišností pak rodiče nevztahují nežádoucí chování dítěte na sebe a své vlastní potřeby nevztahují na dítě (či na partnera).

Rodiče tak od začátku vědí, alespoň rámcově, co jejich děti bude či nebude zajímat, jaká komunikace děti otevírá a jaká naopak blokuje. Podle toho se také snáze vybírá školka, vhodná vychovatelka či učitel, zájmové kroužky atd.

Mentální jazyky poskytují rodičům detailní návod, jak funguje mentalita jejich dítěte a jak s ní komunikovat, ale také mají návod na svou vlastní mentalitu. Díky tomu pak rodiče umí oddělit sebe od druhých a vidí dítě jako jedinečnou osobnost, nikoliv hloupoučké stvoření, které se musí pracně vymodelovat.

Rodiče se cítí lépe, když pochopí, že není jejich povinností být pro dítě vším, protože i kdyby se na hlavu postavili, nebude to fungovat. Je to úleva, říct si: „Nemusím z toho mít pocit viny.“ Toto poznání přináší do domovů velkou dávku pohody a uvolnění, i když věci nejsou jenom růžové…

Alexandra Polarczyk