Rodinná alchymie

Snad každý rodič si někdy láme hlavu nad výchovou svého dítěte a cítí se bezradný.

„Jak mu to mám jen vysvětlit?“ „To dítě snad není z této planety.“ „ Kolikrát to mám ještě říkat, abys mi rozuměla?“ „Už nevím, jak s tebou dál.“ „Už jsem vyzkoušela snad všechno, možné i nemožné.“ „Proč mi každý radí něco jiného?“

Poznáváte se? Nebojte se, je to normální. Každý člověk je originální, komunikuje s okolním světem jiným způsobem a také přijímá a vysílá informace jinak. To, co je jednomu jedno a neřeší to, může druhého velmi zraňovat. Jde o vaše vrozené, přirozené nastavení.

Mentální jazyky= komunikační typologie

A o tom přesně jsou Mentální jazyky. Dají se přirovnat ke komunikační typologii. Existuje 8 základních typů, ale není to tak jednoduché, jak by mohlo na první pohled zdát. Nikoho nelze přesně zaškatulkovat a přiřadit mu tím určité vlastnosti. Každý má v sobě v určitém poměru všechny typy. Obvykle však bývá jeden z nich dominantní (ten určuje, jak reagujete nejčastěji).

Poznání vlastního typu vás dovede k přijetí a pochopení sebe i ostatních. A najednou je polovina problémů pryč jako mávnutím kouzelného proutku. Ať už se jedná o cokoliv (jakoukoliv situaci) ve vašem životě, vždy je důležité začít sám u sebe.

Posloupnost řešení

Možná vás napadlo, že není žádný problém s vámi, ale s vaší dcerou nebo synem, a ten potřebujete řešit. Není to tak. Chcete-li najít způsob, jak komunikovat s dítětem (s kýmkoliv), musíte nejdříve poznat a pochopit sebe, své reakce, své strachy a obavy, své radosti i své nadšení.

Řešení komunikace s dítětem má 3 kroky. Které to jsou?

– 1. úroveň: Vy

Jaký jste typ, jak reagujete, jak jednáte? Co vás stresuje, čemu nerozumíte a naopak, co zvládáte hladce a s klidem? Pro co se snadno nadchnete a co vás vytočí do nepříčetnosti?

Vědomá práce sám se sebou vám odhalí a předejde velkému množství konfliktů a nepříjemností.

– 2. úroveň: Vy + partner

Jak na sebe mluvíte, jak přijímáte jeden druhého? Jak řešíte spory a jak je vysvětlíte dítěti? Respektujete se navzájem s partnerem a nesnažíte se měnit podle toho druhého? Dokážete spolu mluvit o čemkoliv v klidu? Neobviňujete se navzájem?

Disharmonické prostředí (hádky, spory, dusná atmosféra, hrobové ticho) má vliv na chování dítěte a vnímání různých podmětů (i v dalších životních obdobích). Velmi často nám děti zrcadlí naše vlastní chování a vztahy. A není pravdou, že ty ještě docela malinké nás nevnímají. Všimněte si, jak se chová dítě, když je doma spor. Každý děláme věci jinak i je jinak řešíme, nikdo není stejný jako vy.

– 3. úroveň: Vy + partner + dítě

Kde nás to baví všechny společně? Kde se s partnerem dokážete shodnou? V jakých situacích je lepší, aby byla s dítětem jen matka a kdy otec?

Stává se, že vy i partner máte na některé situace jiný názor, to je potřeba respektovat. Nenuťte nikoho, aby dělat věci po vašem. Každý je jiný a vyhovuje mu něco jiného. Nemusí být nutně něco z toho špatně. Naprostá většina problémů pramení jen z nedorozumění a nepochopení druhého.

Dítě má také svůj osobnostní typ a podle něj obvykle jedná, ale zkouší také metody svého okolí. Nepotlačujte jeho potřeby, nechte mu prostor pro konfrontaci se vším. Hlavně nepropadejte panice.

Chcete univerzální návod na dítě?

Tak to vás zklamu, ten neexistuje. Dítě má kousek z vás, kousek z partnera a hlavně je samo sebou. Všimli jste si, že se častokrát stane, že si dítě vyřeší problém samo? A dokonce tak, že by vás toto řešení ani nenapadlo? Ano, hádáte správně, používá jiný typ komunikačního jazyka než vy.

Představte si maminku, jak vede chlapečka, předškoláka, do školky. Před odchodem kromě snídaně pro všechny stihla dát i prádlo do pračky a napsat si nákupní seznam. Nejvíce času jí však zabralo obléct syna, stále měl něco jiného na práci a připadalo jí, že ji vůbec nevnímá. Jak to? Vždyť jsou skoro stejní, proč se nedokáže s ním domluvit?

Odpoledne jí čeká rozhovor s paní ředitelkou, začne kolotoč: pedagogicko-psychologická poradna, neurologie,… A ortel? Je ADHD, dozvídá se ve chvíli, kdy vytahuje synka pod pojízdným vozíkem v ordinaci (a za pár let několik dalších „dys“), ale na zápis do školy jde (odklad by prý musel být na několik let a stejně není jisté, zda by to pomohlo). Matka je zoufalá a dítě si s úžasem prohlíží odmontované kolečko z vozíku.

A jaký je rozsudek ve skutečnosti? U matky je to pocit totálního selhání ve výchově i v učení se synem, u dítěte zase doživotní nálepka: „je jiný“.

A přitom stačilo tak málo a mohlo být všechno jinak…

A co když máte dětí více? Tak to je teprve pořádná rodinná alchymie. U malinkatých dětí se dá dělat typologie špatně, zachytit se dají jen podstatné rysy. Čím je dítě starší, tím více se projevuje a je to snadnější.

Chcete nakouknout pod roušku tajemství Mentálních jazyků? Více se dozvíte zde ve videu.

Chcete ještě více? Přihlaste se do kurzu, tudy prosím.