Radost s dvojčaty

Živě si vzpomínám na okamžik, kdy jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčata. Propukla jsem v huronský smích a ve stejný okamžik se mi oči zalily slzami. Ocitla jsem se v mlze, v níž jsem setrvala asi týden. Celý svět se se mnou točil, před očima šero. V hlavě mi vyskakovaly všechny stereotypy, které se v souvislosti s dvojčaty tradují… Proč já? To s nimi budu muset aspoň první rok sedět doma. Jak to zvládnu? Z čeho to zaplatíme? Jak je budu nosit? Na BKM můžu asi zapomenout. S dvojčaty jedině jednorázovky, abych vůbec něco stihla. Jak je donosím? Jak je porodím? Jak je budu kojit? Jak budu dál dělat svou práci? Jak se o ně budu sama starat? Manžela klepne… No, zkrátka „chudák ženská“!

A reakce okolí byly přesně takové: „Cože???“ „Chudáku!“ „Stát se to mně, tak to asi nepřežiju.“ „No, to si užiješ!“ “No, nic. Tak konečně uznáš, že bez kočáru a jednorázovek to prostě nejde, přece nebudeš prát pleny.“ „Staršího musíš dát do školky, všechny je nezvládneš.“ „Jak chceš kojit dvě děti?“…  A tak bych mohla dále pokračovat ve výčtu podobně povzbuzujících vět, kterých se mi dostalo od mého okolí. Prostě dvojčata se všeobecně berou jako přítěž, něco neobvyklého, něco, co je třeba přežít.

Ale já jsem si řekla: „Tak to tedy ne! Nejsem žádný chudák a nikdy nebudu!“ A jak bříško rostlo, začala jsem spřádat plány našeho rodinného života s dvojčaty. Dokoupila jsem druhý nočníček na bezplenkovou komunikační metodu a zásobu čtvercových plen.Dlouhý šátek, abych je mohla nosit společně. Rozšířili jsme postel, abychom se do ní všichni vešli. A vlastně předělali téměř všechny místnosti našeho domu, abychom se do něj všichni vešli. Objednala jsem kojící polštář pro dvojčata, abych byla připravená, a hodila se do klidu. Prostě to zvládneme!

Snad nejnáročnější bylo přestat vnímat právě to okolí a „moudré“ rady, kterých se mi v hojnosti dostávalo. I má, do té doby velice vstřícná a alternativní, gynekoložka začala být ustrašená a uštědřila mi nejednu nepříjemnou chvilku. Nikdy před tím mě nenapadlo, jak může být těhotenství s dvojčaty náročné a nepříjemné právě v tomto směru. Ze všech stran jsem slyšela jen rizikové, nefyziologické těhotenství, už máte věk a tak dál. Až na malé výjimky mě nikdo neuměl povzbudit, nesdílel mou radost, nikdo pro mě neměl pochopení. Ale ke starostem nebyl žádný důvod. Děti hezky rostly a já samozřejmě s nimi. Prožila jsem krásné těhotenství a moc jsem si ho užívala, protože člověk nikdy neví, zda už náhodou není poslední.

A tak plynul týden za týdnem a žádné proroctví se nenaplnilo. Tělo těhotenství zvládalo dobře a já jsem každý den mohla pozorovat, jak to má příroda skvěle vymyšlené. A světe div se! Naše dvojčátka jsem donosila, porodila, vzala do náruče a od té doby je pevně držím! Je fakt, že to není vždy úplně jednoduché, protože člověk má opravdu jen dvě ruce, ale je to neskonale nádherné! Nikdy by mě nenapadlo (asi proto, že nejsem z dvojčat, ani jsem nikdy ve svém blízkém okolí žádná neměla), jak je život s dvojčátky jiný, oproti jednomu dítěti. A není to jen tím počtem.

Jsem velmi ráda, že se nenaplnila ani žádná další „proroctví“ ohledně kojení, spaní, nošení, vylučování a hrůzy a náročnosti prvních tří měsíců. Kluci jsou báječní! Pořád se na ně musím dívat, i když spí, a nepřestávám nad tím zázrakem žasnout. Chtěla bych zastavit čas, ale ten tak nemilosrdně rychle běží. A tak si užívám naplno každého okamžiku. Včera se narodili a dnes už mají čtyři měsíce.

Kojí se krásně, asi hodně často, jak by někdo mohl zhodnotit, ale já jim to nepočítám. Je neuvěřitelné, jak jsou sehraní a zároveň každý jiný. Leží vedle sebe, usmívají se, dělají stejné pohyby, jako by to byl jeden. Jsou to tak nádherné chvíle, když se k vám tulí dva uzlíčky najednou, mačkají vás ručičkama a spokojeně mlaskají. Až jsem si povzdechla, když mi manžel připomněl, že za chvíli už asi budou koukat i po jiném jídle. Jak se krmí dvě děti najednou zatím netuším, ale určitě to taky nějak půjde.

Bez šátku a nošení si život s dvojčátky nedokážu vůbec představit. S šátkem jsem naprosto svobodná! Uvážu si je na sebe, za ruku chytnu staršího syna, do druhé ruky tašku na kolečkách s věcmi a vyrážíme do světa. Neřeším, zda se někam vejdeme, zda už pojede nízkopodlažní tramvaj, kdo mi pomůže s kočárkem… Prostě nastoupíme a jedeme – autem, vlakem, tramvají. A postavu mám i díky tomu opět jako mladice. Naučila jsem se spoustu úvazů, o jejichž existenci jsem ještě nedávno neměla ani tušení.

A nechci kluky moc chválit, ale zatím se nám krásně daří i bezplenková komunikační metoda. Je pravda, že všechno chytnout do nočníku není možné. Často se mi stane, že řeknu „čččč“ a kluci čůrají oba najednou – jeden do nočníku, druhý v lepším případě na podložku nebo do plenky, v horším na ponožky, staršímu bratrovi na auta vedle přebalovacího pultu nebo na tričko, když právě sedí poblíž. Ale nasmějeme se u toho hodně.

Bezplenkujeme hned od narození a za tu dobu jsem měla čas přijít na různé vychytávky, jak si to zjednodušit a vychytat i s dvojčaty, třeba kakání během kojení. Když byli malincí, zvládla jsem je díky hranatému lavoru dát vyčůrat oba najednou, ale rostou docela rychlým tempem, takže teď už jen každého zvlášť.

Ještě se ze mě nestala chobotnice, ale občas si tak už připadám. Kluci hlásí vzorově, jen já to občas nestíhám, i když jsou hodně trpěliví. Vždycky je jeden čekatel, někdy pouze nespokojeně brumlá, někdy pláče, a já ho nemůžu vzít hned, jak bych to udělala u jednoho dítěte, protože už držím toho druhého. Ještě že jsou ty víkendy, kdy máme doma tatínka a tedy i ty tolik potřebné druhé ruce, na které není třeba čekat. To si to všichni vynahradíme. A myslím, že ta trpělivost se nám všem bude jednou hodit. Já se jí učím každý den!

Nechci přehánět, ale prostě nikdy mě nenapadlo, že život s dvojčaty může být tak báječný. Opravdu mi nic nechybí… a ani nepřebývá. Rozhlédnu se kolem sebe a vím, že vše je, jak má být. Nechápu, jak jsem o tom někdy mohla pochybovat. Občas mě v těhotenství přepadaly plačtivé chvíle: „Jak to všechno zvládnu?“ A dnes vím, že zvládnu! Ale ne, že to přežiju, ale že si to prostě užiju! Vždycky budu vděčná za dar, kterého se mi v podobě našich dvojčátek dostalo. Je to vzácný dar a mnoho jsem se díky němu naučila – o lidech, mateřství, předsudcích… a hlavně o sobě.

A to je vše! Je to jednoduché, ale chtěla jsem se s vámi o svou radost s dvojčaty podělit. Občas mi lidé nevěří a kroutí nade mnou hlavou, ale já vím své… Spokojeně, klidně a pohodově žít se dá i s dvojčaty. Můžete je donosit do spontánního porodu, kojit, nosit v šátku, bezplenkovat, společně spát, dá se s nimi pracovat, odpočívat, radovat se, být v pohodě… lze s nimi prostě normálně žít! A tak až jednou potkáte maminku s dvojčaty, místo „chudák ženská“ nebo „ještě že se to nestalo mně“ si alespoň v duchu řekněte: „To je úžasné. Jde to i s dvojčaty!“

Pokud jste také maminkou dvojčátek, připojte se k nám na FB:

Kontaktní rodičovství s dvojčaty – podpůrná skupina.

Autorka textu: Lucie Ernstová, www.spokojenamama.eu