Výchova nevýchovou aneb jde to i bez křiku a výčitek

Většina rodičů zná každodenní trable v komunikaci s dětmi. Stává se, že dokolečka opakujeme ty samé nefunkční vzorce a výsledkem bývá oboustranná rozlada. Leckdy vlastně ani nevíme, jak některé situace řešit. Nevýchova představuje ucelený systém ověřených postupů, které pomáhají po jednotlivých krůčcích a v konkrétních situacích řešit velké i na první pohled bezvýznamné problémy a budovat tak krásný vztah mezi rodiči a dětmi. Požádali jsme dvě ženy o jejich osobní zkušenost s tímto vzdělávacím programem. 

AHA MOMENTY, KTERÉ SE BUDOU HODIT
(zkušenost Zuzky Klementové)

Scény v obchodě kvůli žvýkačce, oblékání do školky na půl hodiny nebo pokojíček jako po výbuchu bomby – když mezi mými kamarádkami přijdou na přetřes jejich děti, občas si říkám, jestli opravdu mluví o těch andílcích, jejichž fotky s pýchou vystavují na Facebooku. Proto jsem se rozhodla na nic nečekat a s předstihem zjistit, jestli musím kvůli malým zlobidlům opravdu předčasně zešedivět.
Zaujal mě systém Výchova Nevýchovou založený na partnerském přístupu k dítěti. Protože nemám čas dojíždět někam na kurz a načítání návodů z knížek mě až tak nebaví, rozhodla jsem se pro pětitýdenní vzdělávací videokurz, který vede lektorka Kateřina Králová. A s překvapením jsem zjistila, že její rady uplatním nejen na svých ratolestech. První, co mě na on-line lekcích potěšilo, bylo úvodní video s jednoduše popsanou strukturou kurzu a upozorněním na bonusové materiály. „Dneska si ukážeme, co dělat, pokud naše dítě nechce jíst, nechce se mu do školky nebo jít večer spát,“ vítala mě charismatická lektorka v prvním videu ná-zorně nazvaném Odmlouvá, vzteká se, nedá se s ním mluvit.

POLICAJT, UČITEL A PARTNER

Za chvíli už jsem věděla, že jsem vychovaná ve stylu „policajt“ a že sama mám sklon být „učitelem“, který nerad křičí, ale za to se snaží dítěti vštípit tíživý pocit zodpovědnosti. Takový přístup ale má svá úskalí. „Rodič učitel vše říká hezky a laskavě, poučuje a občas trochu postraší. Dítě ale nemá motivaci spolupracovat, protože to chce rodič a ne ono,“ upozornila lektorka.
Pokud si tedy chci šetřit nervy i hlasivky, měla bych se stát rodičem „partnerem“, který se s dítětem domluví na řešení přijatelném pro obě strany. Nejvíc mě zaujalo, že pokud naučím své dítě hledat kompromisy, projevovat své názory a spolupracovat, hodně mu to pomůže i v dospěláckém životě. Zároveň jsem si uvědomila, že jsem často „učitel“ i ve vztahu ke své rodině a partnerovi a že mám sklon se naprosto zbytečně užírat jen proto, že se mi příčí mluvit o svých potřebách.
Ve druhém videu první části nabídla lektorka Katka řešení pro tři konkrétní případy, které jí zaslali zoufalí rodiče. Třeba co mají dělat, když jejich sedmiletý synátor odmítá spoluúčast na úklidu a platí na něj jenom křik. Okamžitě jsem si vybavila, jak jsem jako malá vždycky nesnášela utírání nádobí, takže jsem to tak dlouho odkládala, až večer nastoupila hrozba „hůlkového mazání“.
Proto mě překvapilo, co rodičům poradila Katka Králová. Podle Výchovy Nevýchovou je hlavní děti naučit, aby si plnění svých povinností užívaly. „To, že musím chodit do školy nebo do práce neznamená, že to musí být otrava. To je jen naše zkušenost a cílem podle mě je, aby do takové zkušenosti nemusely zapadnout i naše děti,“ osvětlovala.

JAK TO VIDÍ DÍTĚ
 
S pořádnou dávkou nadhledu rozebrala i další rodičovské stereotypy, třeba že pokojíček jejich potomka musí být perfektně uklizený, nebo že děti všechno potřebují alespoň pětkrát zopakovat. Následující Zážitkové audio „z pohledu dítěte“ jsem nejdříve chtěla přeskočit, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem to neudělala. Simulace katastrofického ranního odchodu do školky byla dokonalá a vrátila mě hodně nazpátek do doby, kdy jsem si také uměla povídat
s krokodýlem a vůbec jsem nechápala, kam ti dospělí pořád spěchají.
Jen mi připadalo trochu jako sci-fi, že bych se své rozmrzelé ratolesti ptala, čím jí můžu zpříjemnit třeba odchod do školky. Ale to už asi bude jen otázka cviku. Potom jsem si stáhla pracovní sešit a s pomocí audia Vedený workshop jsem si utřídila své dojmy s cílem se v zájmu nejen svého blaha alespoň trochu „odučitelovat“.
V týdnu, než mi přišly další studijní materiály, jsem měla dost času prozkoumat sekce Bonusy a Příběhy, které obsahují reference rodičů, jimž kurz pomohl vyladit vztah s dětmi. Ano, takhle harmonickou rodinu bych si opravdu přála. Nově získané zkušenosti jsem se rozhodla procvičovat alespoň na nic netušícím partnerovi. Rád totiž nechává své věci, kde ho zrovna napadne, a mě už nebaví pořád chodit a vracet je na jejich místo.
Název druhého dílu kurzu Lže, bojím se o něj, neváží si peněz sliboval další zajímavá témata. Který rodič si nezoufá nad představou, že se jeho drahoušek, který už teď bez zardění lže, postupně propracuje do kriminálu? A že si na něj budou sousedi ukazovat prstem? „Když si rodič myslí, že nese tíhu zodpovědnosti, tak ten, kdo ji nepotřebuje mít, je dítě,“ dala mi Katka Králová další materiál k úvahám.

LHANÍ JAKO ÚNIK
 
Dítě se většinou uchýlí ke lži proto, že je pod tlakem a nevidí jinou cestu, jak uspokojit požadavky dospělých. Klasickým příkladem je lhaní o známkách a úkolech. I tady pomáhá partnerský přístup. „Dítěti je třeba vrátit zodpovědnost za jeho život, úkoly i učení. Jinak si zvykne čekat, až mu někdo pomůže a až mu připomene jeho povinnosti,“ popisovala lektorka.
Novátorské pro mě bylo i poslední téma lekce týkající se vztahu dětí k penězům. „Rodiče často řeší, že si dítě neváží peněz a věcí a že pořád něco chce. Dítě ale nezíská představu o hodnotě peněz, dokud nemá příležitost naučit se s nimi hospodařit. Vůbec není nutné myslet si, že hned všechno utratí. Já takovou zkušenost nemám,“ líčila lektorka a přidala příklad z vlastní rodiny. Dvanáctiletá dcera, které svěřili hlídání rozpočtu na čtrnáctidenní dovolené, svou funkci plnila tak zodpovědně, že ušetřila na novou navigaci.
Nezklamalo ani druhé Zážitkové audio. Školák, kterého kamarádi navedli, aby kradl v obchodě, byl postupně konfrontován se zuřivým rodičem „policajtem“, vyčítajícím „učitelem“ a nakonec s klidným tatínkem „partnerem“. Ten s ním probral pohnutky, které ho ke krádeži vedly, nabídl mu svou pomoc, ale zodpovědnost za řešení nechal na něm.
Už se moc těším na příští týden, až postoupím do další lekce. Dalšími tématy kurzu jsou totiž hranice a jejich nastavení, sourozenecké vztahy a jak být skvělý rodič. A abych nezapomněla, jeho součástí jsou i videa podrobně rozebírající principy Výchovy Nevýchovou a bonusové materiály zaměřené na komunikaci s nemluvňaty i vzdorujícími teenagery.

Podrobné informace o pětitýdenním kurzu Výchova Nevýchovou Katky Králové najdete zde.

JAK JSEM SE UČILA VYTVÁŘET DOHODY
Křičí, utíká, vzteká se, kouše ostatní, bouchá s věcmi… Jak plyne čas, náš syn Hubert (starý 1,5 roku), mě čím dál častěji přivádí do situací, ve kterých to nezvládám. Bývám v nich nervózní, někdy křičím, pak je mi vše líto a tak stále dokola. Výsledek je, že v tom nejsem šťastná. Někdy mám pocit, že na sebe mluvíme cizí řečí, proto jsem se rozhodla to změnit. Chci být šťastná máma a vedle sebe mít spokojené batole. Proto vstupuji do kurzu Výchova Nevýchovou. A co od něj očekávám? Změnu, a to hlavně v komunikaci. Také bych chtěla zjistit proč, když se tolik snažím, to stále nefunguje. Kurz Nevýchovy je rozdělen do pěti týdnů. Každý týden se řeší jiné výchovné situace. Na kurz se moc těším, tak vzhůru do 1. týdne.
(zkušenost Petry Kobzové)

SNAHA VYSTOUPIT Z BLUDNÉHO KRUHU

Jsem nadšená. První téma s názvem Odmlouvá, vzteká se, nedá se s ním domluvit mi mluví přímo z duše. Zhlédnu videa, plním úkoly, dělám si poznámky. Mluvím na naše batole, snažím se tvořit dohody, batole nevnímá, vzteká se, křičí – klasický zamotaný kolotoč, na nějž jsme zvyklí. Já přecházím optimismu do pesimismu. Jsem naštvaná, zklamaná. Asi moc tlačím na pilu, prolétne mi hlavou. Čtu komentáře ostatních rodičů z kurzu. Všem to zázračně funguje. Sama sebe se ptám, proč nám tedy ne…
Nevzdávám se. Druhý týden se to už přece musí zlepšit. Tento týden je řešeno téma s názvem Lže, neváží si peněz, bojím se o něj. Opět jsem zabraná do řešení nových úkolů. Nová videa s dalším tématem doslova hltám. Prožívám si situace pomocí zážitkového audia. Tak takhle se ty děti cítí, když na ně křičíme, omíláme stejné věci dokola, vysvětlujeme, vyčítáme, slibujeme, manipulujeme… Brečím a zpracovávám svoje nevyřešené zážitky z dětství. Začínám všemu rozumět, dávám si čas. Nechávám to chvíli být. Pouštím si znovu všechna videa, ale už k nim přistupuji trochu jinak. Na to, co přijde třetí týden, se vyloženě třesu zvědavostí. Tématem má být nastavování hranic. A já najednou prožívám veliký AHA zážitek. Zjišťuji, že se sice snažím, ale zmiňované dohody nedokážu vytvářet. Já je sice vymyslím, ale s naším batoletem se už nedomlouvám. Odpovědnost za vzniklé situace nechávám vlastně jen na sobě, v podstatě tomu nevěřím. Hlava říká ano, ale vnitřně o tom nejsem přesvědčená. A co teď s tím?

NOVÉ OBZORY V NAŠÍ KOMUNIKACI
Je to pro mě velká zkouška. Já ji však chci zvládnout. Rozhodnu se. Chci to jinak. Nejen pro sebe, ale i pro Huberta.
A ono to funguje. Začínáme vytvářet malé dohody. Věci, o které jsme dříve mezi sebou bojovali, nejsou najednou tak složité a nepřekonatelné. Nejde to všechno hned, necháváme si čas, pozvolna to zkoušíme a nespěcháme. Snažíme se, a když to nefunguje, jdeme na to jinak. Vznikají nám situace, kdy malý brečí a vzteká se, ale já mu to najednou umím vysvětlit a pochopit ho. Dříve zcela nepříjemné situace již nejsou tolik nepříjemné, stávají se pro mě jen další výzvou. Těším se, až mi příští týden přijde do mailu přístup na další video. Jsem moc zvědavá, kam nás s Hubertem zase posune.