STOPKA během období vzdoru

V tomto textu bych ráda navázala na předchozí článek o tom, proč se u přírodních národů období vzdoru neprožívá tak intenzivně jako v našich končinách. Přírodní národy období vzdoru takřka neznají, protože všechno, co dělají dospělí, se učí napodobováním zároveň i děti. Těm se nic nezakazuje a k péči se přistupuje diametrálně odlišně. Děti jsou členy komunity a proces učení probíhá velmi přirozeně.

Zajímavým aspektem, jímž se můžeme u domorodých kultur inspirovat, je to, že mají oproti naší civilizaci v podstatě „jednoduchý“ život. Všechno podstatné je zde zjednodušené, a tak lidé zažívají více pokoje a klidu. Život jim plyne v harmonické časové posloupnosti rituálů a tradic odvíjejících se z respektu vůči přírodě a jejím cyklům. Proto může v celé komunitě panovat pokoj, klid a radost. Děti tuto atmosféru nasávají, a protože jsou zrcadly společenství, mohou tento fakt krásně reflektovat. I tato skutečnost tedy může období vzdoru zmírňovat.

Co bychom si my, lidé západní civilizace, mohli od přírodních národů převzít?

Zejména co nejvíce cítit klid a pokoj uvnitř sebe samých. Je to i jeden z klíčových bodů kontaktního rodičovství, který považuji za velmi důležitý – udržovat si vyrovnaný a harmonický osobní život.

Další věcí, kterou bych vám chtěla doporučit, je „Cvičení stopka“. Z vlastní zkušenosti vím, že může pomoci tohoto vnitřního míru docílit.

Cvičení stopka – jak na něj
Ze začátku je potřeba věnovat cvičení vědomou pozornost a začlenit jej postupně do běžného života. Smyslem tohoto cvičení je několikrát za den si uvědomit, jak se zrovna teď cítím. Zcela se zastavit a věnovat pozornost sama sobě. Často se mohu ujistit, že mám např. čelisti stisknuté v křeči. Zjistím tedy, jestli někde v těle nemám právě teď nějakou křeč nebo stažení, jestli si nepotřebuji protáhnout ramena, jestli nemám nějakou fyzickou potřebu (např. se mi chce čurat). Zjišťuji i to, jak se cítím psychicky – jsem vyrovnaná, nebo ve stresu? Pokud jsem ve stresu, položím si otázku „Z čeho, co mě teď momentálně zneklidňuje?“. Podívejme se tedy na to v jaké duševní a fyzické poloze se teď nacházíme.

Zjištění není třeba nijak hodnotit. Už jen uvědomění, že jsem třeba právě teď někde zatuhlá, mne vede buď k samotnému uvolnění, nebo k zamyšlení, co potřebuji, abych byla ve větším klidu.

Pokud jsem např. stažená na hrudníku, zjistím, že málo dýchám, na chvíli si prohloubím dech. Snažím se dostat do fyzické a psychické rovnováhy.

Pokud toto cvičení umím a pracuji s ním neustále, jsem si kontinuálně vědoma svých myšlenek a svého těla i emocí. Uvědomuji si, že jsem teď např. ve stresu, protože mám premenstruační období, jsem na všechno trochu víc háklivá a potřebuji klid.

Když se takto několikrát denně zastavíme, upravujeme si naše myšlenky, vnímáme tělo a více se tím uvolňujeme, lépe dýcháme, snažíme se cítit se dobře. Jsme klidnější, máme víc trpělivosti i energie na děti, lépe reagujeme, sami zacházíme lépe se svými pocity a můžeme i naše děti lépe průvodcovat v krajině emocí. Toto cvičení pomáhá v rámci celé výchovy a celého života, nejen v období vzdoru.

Co se stane v situacích, kdy dítě hází hračkami nebo si zrovna nechce vyčistit zoubky, i když už jste mu to několikrát říkali nebo když dítě ví, že by to mělo následovat v nějakém časovém sledu a nechce to udělat?

Pokud jsem já sama rozháraná, necítím se v pohodě, mám sama nenaplněné potřeby různého charakteru a různé hloubky, zkusím to dítěti několikrát říct v klidu, zkusím to rozdýchat, ale nakonec stejně vybouchnu tak, že to, co ze mne vyjde, zničí všechno. Pokud se toho v nás nastřádá příliš mnoho, musí se to někde vypustit. A nejde jenom o emoční, ale i fyzické věci – třeba si neudělám čas na to, že se mi chce čurat. Pokud v této situaci řeším sebe, mohu se na dítě utrnout, vynadat mu, zvolím neadekvátní reakci – protože pokud bych sebe neřešila, situace by se odehrávala jinak.

Když si uvědomíme, že tato situace nastala, stále je čas se zastavit, zamyslet, že jedu v nějakých myšlenkových stereotypech, že to není vůbec o dítěti, ale je to můj problém. Já se necítím dobře, já jsem nervózní na návštěvě z toho, co se zde bude řešit, s jakými lidmi zde jsme. Dítě za to vůbec nemůže.

V tuto chvíli je dobré dát si trochu odstup, zastavit se a popsat dítěti, proč se to vlastně stalo, pokud chceme, můžeme i do detailů: „Já jsem teď křičela, vím a omlouvám se za to. Teď se půjdu uklidnit, pustím na sebe čerstvý vzduch, napiju se vody a až budu v pohodě, půjdeme to spolu řešit znovu a líp.“

Pokud takovou situaci zvládneme, je to nádherný příklad i pro dítě. Protože emoce jsou pro děti velké téma a potřebují v této oblasti náš doprovod. Můžeme jim tak ukázat, co je v pořádku, jak se dá s pocity zacházet, jak je lze ventilovat a jak si je zpracovávat.

Je dobré popsat konkrétně a nahlas, co se v nás děje. Můžeme dítěti povědět, jak se cítíme a jakým způsobem se uklidňujeme (když už jsme ve velkém tlaku, můžeme se uklidnit sami někde v jiném pokoji a pak se vrátit a popsat, jak jsme to dělali): „Dělala jsem to a to, pomohlo mi to takhle, teď ještě cítím trochu napětí ale už je to lepší, už jsem připravená na to, abychom to spolu pořešili znovu a lépe.“

Pokud jste cvičení Stopka neznali, doporučuji vám začít právě teď. Teď se podívejte, jak se teď cítíte, jestli nejste u počítače moc shrbení, jestli nemáte hlad nebo žízeň, jak se cítíte fyzicky i psychicky. Zkoušejte si to pár dnů uvědomovat a dělejte to čím dál častěji. Tím se budete dostávat do stále větší harmonie a klidu. Uvidíte, že pak budete mít více trpělivosti na děti a budete sami sebe dávat častěji na první místo. Přes toto cvičení lze pochopit starou pravdu, že já sama mohu dávat ostatním, pouze pokud jsem nasycená. Díky tomu si začnete uvědomovat potřebu této práce se sebou jako nezbytný předstupeň práce s ostatními.