Co mám dělat s těmi emocemi, aneb jedna z největších výzev rodičovství

Jedna z nejtěžších výzev v rodičovství je, jak si poradit s emocemi sebe a svých dětí a partnerů.

I když jsme jindy klidní či vyrovnaní, tyto vztahy z nás dokáží emoce doslova vytáhnout na povrch.

Rozhodli jsme se v souvislosti s kurzem Rodičovství jako cesta napsat pár příspěvků, které vám napoví, jak o emocích přemýšlíme a co si o nich myslíme, když s nimi prakticky již deset let pracujeme.

V knížkách a kurzech to vypadá hezky, ale já vybuchuji, co s tím?

Docela častá reakce na doporučení, jak komunikovat v blízkých vztazích, a to nejen s dětmi, je: „Neměl byste nějakou techniku, nebo fintu, jak zvládat to, abych vybouchla, nepodlehla emocím a následnému chování, kdy křičím, urazím se, pláču,…“.

Jelikož již deset let se prakticky s lidmi snažím pracovat právě s problémy, které způsobují zablokované a nashromážděné emoce, moc rád bych jim vyhověl a něco zázračného vytáhl z kapsy. Kladu si nárok, že bych dokonce měl vymyslet něco, co ještě nikdo jiný nevymyslel. Nebo to najít u někoho vzdělanějšího, zkušenějšího. V běžných návodech na toto téma většinou najdeme něco jako: „Nejprve se soustřeďte na svůj dech. Počítejte do deseti. Na chvíli se otočte. Zkoumejte svůj vnitřní hlas. Představte si, jak to dopadne, když budete v emoci následovat.“ Většinou je takový návod smysluplný a v zásadě funkční, ale v klíčových situacích to: a) zapomeneme udělat b) nefunguje a druhého rozčílíme c) vybouchneme, ale jen o něco později.

Proč se tomu tak stává? Protože člověk je mnohovrstevnatá bytost, což je jeho výhoda i problém. Pokud si čteme podobná doporučení, nebo tento článek, používáme při tom kognitivní a mentální procesy, které zapojují mozkovou kůru (tzv. lidskou část mozku), na rozdíl od našich emocionálních reakcí, které aktivují střední mozek (tzv. savčí mozek), či dokonce stavu ohrožení, jež někdy zažíváme. Pak naše jednání řídí hlavně mozkový kmen (tzv. plazí část mozku). Pokud pak k emoční reakci dojde, přístup ke kognitivním, korovým funkcím se zablokuje a aktivní jsou pouze nižší části mozku. A proto si na techniky, poučky, racionální zhodnocení situace nevzpomeneme, nedokážeme jednat podle nich, naopak někdy více jednáme jako „zvířata“ či „malé děti“.

Určitou cestou může být, když žádoucí reakce cvičíme na drobnějších emocích, opakujeme si to často a dokážeme si z takových reakcí vytvořit automatickou reakci, která pak v krizové situaci nezávisí na tom, že si vzpomeneme, přemýšlíme nad tím. Je to, jako když se aikidista učí na tréninku padat, aby pak jeho tělo, když padá skutečně, padalo tak, jak to má zautomatizované. Přemýšlet nad správnou podobou pádu již nemá čas.

Nyní se vrátíme zpět k otázce z úvodu a ještě se jí chvíli budeme věnovat. Většinou z ní cítím prosbu typu: „Poraďte mi něco, co bude hned fungovat a emocí se tak zbavím, obtěžují mě.“ Emoce souvisí s energií a v určitým smyslu, i když vybouchneme, zažíváme, že žijeme a cítíme. Neexistuje žádné finální řešení a garance, že už emoce nikdy neprožiju, ani žádná jednoduchá finta, jak je mít plně pod kontrolou.

Problematický může být již náš záměr. Mohli bychom se třeba podobně ptát na otázku: „Jak mám zarazit lavinu, která se na mě řítí ze svahu?“, nebo situace, kdy bychom přišli za trenérem v posilovně a řekli mu: „Neměl byste nějakou jednoduchou techniku, jak zvednout tuto padesátikilovou činku, aniž bych sem musel pravidelně chodit?“.

Když už se na nás řítí lavina, většinou není otázka, jak ji zastavit, ani jak se tvářit, že tam žádná lavina není. Ale jak přežít. Jak uhnout, jak z ní vyplavat, jak se nechat zachránit.

V prvním díle si tedy řekněme ještě něco o tom, jak plavat v lavině. Tedy, jak přežít v lavině, když už se strhla. Jednou jsem četl následující větu: „Když už jsme v díře, je dobré hledat, jak se z ní dostat, a ne kopat ještě hlouběji.“

Emoce, zejména některé, jsou ale někdy nebezpečné. Dokáží poničit, poškodit, nebo dokonce zcela zabít vztah.

Partnerský vztah dokáže zničit i po letech jedna velmi špatná hádka. S dětmi je výhoda, že dostáváme stále znovu šance vztah napravit. Někdy už je však cesta k obnovení důvěry hodně dlouhá. A neměly bychom této naděje zneužívat, abychom vztah nepoškodili trvale.

Abychom dokázali v lavině začít plavat, musíme v sobě zkusit aktivovat alespoň záblesk uvědomění, že se v ní nacházíme. Tedy rozpoznat své emoční reakce a připustit si je, přijmout je a sebe s tím, že jsem v emoci. Zcestné bývá, když považujeme naši vizi reality pod vlivem emoce za jedinou pravdivou a jako takovou ji prosazujeme, obviňujeme pak druhé, nebo emoce jen vybíjíme a pak si takové vlastní chování vyčítáme atd.

1. Fyzické a zjevné projevy emocí: Ty nemusím příliš popisovat. Křičíme, tečou nám slzy, nejsme schopní promluvit, červenáme se, třese se nám hlas, potí se ruce, nasadíme určitý výraz v obličeji atd.

2. Komunikační projevy: emocionální reakce se vyznačují používáním slov jako: nikdy, vždycky, neustále, pořád, zkrátka přehnaná generalizace. K komunikace pod vlivem emocí máme také často sklony ukazovat na druhého a obviňovat jej ze svého stavu: „ Nikdy neuklidíš. Vždycky mi odmlouváš. Jsi úplně neschopný. Nic z tebe nebude. Vůbec mě nemáš rád. Ty mě chceš zabít. To mi děláš naschvál…“

Většina tvrzení v této generalizaci a přehánění není pravdivá, což druhého vede k tomu, že se chce hájit a tím se hádka sytí a násobí se nepochopení. „To není pravda, minulý týden jsem uklidil. Ale nene, mám tě rád.“ Prostě se druhý může cítit nespravedlivě a má potřebu se hájit, což na rozčíleného působí jako červený hadr na býka.

Když jsme v emocích, cítíme se, že máme pravdu, i když ji nemáme. To dává smysl, protože v určitém smyslu emoce jsou pravdivé vždy – to, že jsme naštvaní, smutní, že už číše přetekla, je pravda. Ale slova, která použijeme, i důvody, které vidíme, nám často později ani nedávají smysl a většinou si nepřejeme, aby to tak skutečně bylo. „Nikdy už tě nechci vidět“ může v jazyce emocí někdy říkat i: „Přál bych si, abys mi řekla, jak jsem pro tebe důležitý.“. Druhý to ale nemusí pochopit.

Jak tedy můžeme reagovat v situaci, kdy je druhý vedle nás v emocích. Je dobré si nejprve představit, že jsme klidní a emoce patří druhému.

Co nepomůže: naše reakce typu: „nemáš pravdu“, ani „uklidni se“, „máš problém s otcem, který nyní způsobil tvoji reakci“, ani „o nic nejde“ či poučování typu: „Kdyby sis dával pozor, nemuselo se to stát.“.

Co může pomoci: projevit, že emoci slyšíme, a nereagovat tolik na obsah slov: „Opravdu tě rozzuřilo, že …“. Dát najevo, že druhého vidíme a jsme s ním. „Zlobíš se na mě“. Dát najevo účast: „Mrzí mě, co se stalo.“ Snažme se aktivně zamezovat pouze situacím, kdy by se druhý chtěl uchýlit (a teď mluvím především o dětech) k tomu, že nás bouchne, či jinak napadne, ale neoplácet mu.

Obdobně se můžeme dívat na sebe, když vybouchneme, nezvládáme situaci. Můžeme připustit, že to mělo svůj důvod, nevinit se, neoplácet si, neodmítat se, nejprve si vnitřně říci: „Ano, opravdu mě to rozzlobilo“, dát si přijetí. Pak je možné, že se emoce postupně zklidní a uvidíme i jejich následky, budeme schopní se třeba i omluvit: „Omlouvám se, že jsem tak zakřičel.“, „Bylo pro mě náročné zvládnout, že….“. Ano i dětem můžeme říci: „Omlouvám se, nezvládl jsem svoji reakci.“, „Oba můžeme dělat něco pro to, aby se to často neopakovalo.“. A vysvětlit, jak k naší reakci došlo: „Když jsi uhodil mladšího bratra, připomnělo mi to mé vlastní zážitky, že jsem byl mladší, jak mi to vadilo, když mě starší přemohl. To mě rozčílilo, jak se musí asi bratr cítit špatně.“

autor: Jan Vávra

Vřele Vás zveme do kurzu Jana a Aleny Vávrových RODIČOVSTVÍ JAKO CESTA

Přečtěte si také druhý článek Jak řešit emoční výbuchy a jak jim předcházet a třetí článek Jak ošetřit následky emočně vypjatých situací.